Předkláněla se až k zemi, když skládala věci do plátěné tašky a netušila, že sedím za ní. Její nadváha se vcucla a přes prosvítavé legíny jsem spatřoval dívčí růžovo-bílé pruhované kalhotky. Nedalo se to označit jako odpudivý pohled. Nicméně když se narovnala, otočila a upřela na mě znechucený výraz svým tučným obličejem, nenapadl mě jediný člověk, co by ji nepovažoval za ošklivou. Byla ošklivá. Zabral jsem se do myšlenek, zda by se to, kdyby zhubla, změnilo, nebo by byla ošklivá i tak.
Pak začalo pršet.
