Mokrý, upocený a se špinavými věcmi jsem se dobelhal k silnici. Po sedmi minutách čekání a úpěnlivého vzívání Boha, ve kterého nevěřím, se v dáli objevilo auto. Stoupl jsem si doprostřed silnice a prosebně rozhazoval rukama. Auto zastavilo. „Uhněte člověče, nemám na něco takového čas." Pravil solidně oblečený muž, vystrkujíce hlavu z okénka. „Svezte mě, prosím vás." „Čas je drahý. Kam potřebujete?" „Kamkoli, nemám tušení kde jsem." Snažně se pousmál, ale nebyla v tom úsměvu ani stopa humoru. Hodil hlavou dozadu. Doskákal jsem ke kufru. Napěchoval tam svůj osobní majetek a usadil se vedle něho do vozu. Vyjeli jsme a já nedlouho na to usnul. Když jsem spal, začalo pršet.
