V hostinci zavládlo ticho. Malé děvče stalo bez hutí a dívala se,jak jsou všichni vyděšení. "Bude silná." "Skoro se jí bojím. " "Je to ona. Určitě. " ozvalo se odevšad. Hanna jen s těží skrývala paniku v hlase. "Tak.... tak dost. Ještě ne!" Křikla na všechny. Děvče se nechápavě podívalo na svoji opatrovnici. "To se to děje Hano?" Zeptala se dívka nešťastně a zmateně. "Ale nic. To.... oni takto vítají každé nové dítě. Víš?" Nevěřila tomu. Věděla že Hanna klame. Ale nechtěla se vyptávat. Odhodila stranou své najednou černé vlasy a usmála se. "To je jedno. Půjdeme teď koupit ty věci?" "No jistě." Řekla s viditelnou úlevou Hanna a už se hrnula k zadní stěně. Ila mezi tím přemýšlela, co to má s vlasy. "Hani? Co se mi to děje? Moje vlasy mění barvu." Zeptala jsem se užasle. "No.... ano. Jsi metaformág. Bylo těžké to před tebou skrýt. Můžeš měnit barvu vlasů jakkoliv chceš. Když nebudeš chtít, tvé vlasy se nepromění. Ale musíš trénovat." Pochopila to. Moc se jí to líbilo. Vždy chtěla modré vlasy. Zamyslela se a nahmatala pramen vlasů. Ano. Opravdu. Byl modrý. Spokojeně vykročila. Bude se snažit tuto barvu neměnit. No ale podlehla pokušení , jak by vypadala s fialovými. Vlasy se najednou sformovali přesně do té barvy kterou měla na mysli . Ne to ne ! Modrá byla lepší . Po pár minutách klábosení se Hana a Ila vydali ven. Tedy Ila si to alespoň myslela, než neomaleně narazila do zdi . Hanna poprosila Jane aby je pustila dovnitř protože očividně sama čarodějka nebyla . To, co Ila později spatřila jí vyrazilo dech . Před ní se vinula snad nekončící ulička plná všech možných věcí . Od košťat až po zverimex . Po chvíle procházení mezi všemi těmi zajímavými věcmi se před ní doslova vztyčila obrovská budova z bílého mramoru. "Banka. Jdeme ti vybrat peníze zlato." Vešly do velké haly. Všude to bylo luxusní. Ila se nestačila divit. Došly ke skřetovi na vysoké stolici a Hana spustila. "Dobrý den. Jdu vybrat z trezoru slečny Witerfové." Usmála se. "Klíč máte? " zeptal se nepříjemně vyhlížející skřet. "Jistě. Byl u ní, když jsem ji našla." Podala mu balíček. Skřet ho otevřel a obrátil. Ila s úžasem otevřela pusu dokořán. Z obálky vypadl malý zlatý klíček zdobený stříbrem. Skřet také zůstal koukat. "Jak.... Bože. Slečno. " Už už se mi chtěl klanět, když se vzpamatoval. Vzal klíč, něco zamručel a jako by nic se vydal dál. "Co se to stalo?" Zeptala se polekaně dívka. "Nic." Odsekl skřet. "Co je na tom klíči tak zajímavého?" "Pochopíš až bude správný čas. Jen skřeti to vědí. Samozřejmě i pár kouzelníků." Potom cosi mručel a šel dál. Ila z něj měla špatný pocit. Došli až k obrovskému víku. Skřet vsunuj klíč a otvor se otevřel. Vevnitř bylo zlata, jako by vybuchl zlatý důl. Ila na to zůstala koukat s otevřenou pusou. "To..... to je.... všechno moje?" "No jistě. A toto je jen polovina." Ila překvapením oněměla......
Ahoooj. Tak jsem po dlouhédobě zase vydala kapitolu. Stýskalo se vám? Mě jo. Mějte se hezky. Život jde dál a vždy je pro co žít. Čau. ❤
P.S.: Mámnový cover. Líbí?
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
