"Poslouchej jenom můj hlas... uklidni svou mysl... nech myšlenky volně plout... nech špatné vzpomínky za sebou... nech klid ať tě pohltí... propadni svým snům... nech je ať tě opláchnou tak jako vlny modrého oceánu... nech se jimi obalit... uklidnit... představ si sebe někde v klidu... představ si sebe někde v bezpečí... představ si sebe ve Frozen Forestu... stojíš na mýtině... stromy kolem tebe jsou tak vysoké... sahají až do nebe... čisté bíle vločky padají kolem tebe... cítíš jak se při dopadu na tvojí kůži rozpouštějí... ale nemrzneš... zahřívá tě tlukot srdce... slyšíš to? jen poslouchej... slyšíš jak tlukot zpomaluje? ty ho zpomaluješ... to ty to ovládáš... v klidu ...v pokoji... představ si sebe... ve Frozen Forestu..."
5:00 Ráno
Ženský hlas se ztrácí v temnotě a já pomalu otevírám oči, ze kterých mi tečou slzy. Ležím v posteli celý propocený a ztěžka oddychuju. Sedám si na okraj postele a otírám si oči do rukávu košile, ve které jsem večer usnul. Tohle je už pátou noc, co mi hlas neznámé ženy vypráví ve snu o místě zvaném Forezen Forest. Nemám nejmenší ponětí co je to za místo a proč se mi o tom zdá pořád dokola.
Otáčím hlavu na noční stolek vedle postele, na kterém stály digitální hodiny.
5:00 ráno - čas ve který vstávám každý den od doby co se mi zdá o Frozen Forestu.
Vstávám z postele a jdu se do koupelny opláchnout. Otočil jsem kohoutkem a do vany začala téct teplá voda.
Stojím před zrcadlem a pozoruju v něm svůj odraz. Nelíbí se mi a já zase mu.
Už 5 den jsem se pořádně nevyspal, takže jsem měl pod očima obrovské pytle, vlasy neupravené a rozcuchané a na obličeji mi rašilo strniště.
Odvrátil jsem oči od odrazu v zrcadle a v umyvadle pod ním jsem si napustil do dlaní studenou vodu, kterou si opláchnul obličej, aby jsem se aspoň trochu probral.
Podíval jsem se znovu na svůj odraz v zrcadle. Nebylo to o nic lepší.
Sundal jsem si košili, kterou jsem hodil do koutu místnosti, kde leželo další oblečení, stáhl si kalhoty a vlezl do vany.
10:30 Dopoledne
"Poslouchej jenom můj-" Ozval se zase ve snu hlas ženy, ale tentokrát toho víc říct nestihl, protože mě ze spánku vytáhnul zvonek.
Vana už byla úplně ledová a já z ní s drkotajícími zuby a husí kůží vylezl. Hodil jsem přes sebe župan a šel k hlavním dveřím do bytu, na které teď už kromě zvonění i někdo bušil.
"Už jdu" řekl jsem rozmrzele a unaveně a začal jsem neochotně odemykat dveře.
Ve chvili, kdy jsem odemknul dveře a otevřel je do ních vpadla Sarah a aniž by pozdravila tak spustila.
"Máš ponětí kolik je hodin?!"
"Prosím pojď dál" řekl jsem s ironii a zavřel zase dveře.
"Ty vtipy si teď nech! Neměl by jsi teď náhodou někde být?" pokračuje zase a já se přesouvám ke gauči, do kterého si sedám.
"Asi ve Frozen Forestu..." odpovídám a zavírám oči.
"Kde ?" ptá se nechápavě Sarah "To je jedno... Kyle běžím sem rovnou z Corvusu... oni tě vyhodí jestli tam nepříjdeš." dořekla mnohem klidněji.
"Hmmm" zamručel jsem a dál seděl na gauči se zavřenými oči.
Cítím jak si Sarah sedá vedle mě a dává svojí ruku na mojí. Sarah má skvělou povahu, je na každýho vždy milá a má dar empatie a i přesto jak nesnesitelně se chovám od doby co se mi zdá o Frozen Forestu, tak je zde stále pro mě.
Otevírám po chvili oči. "Dobře půjdu tam"
Sarah mě obdařila jedním ze svých úsměvů a já vstávám z gauče a jdu do koupelny.
"Počkám tady na tebe" říká Sarah a já za sebou zavírám dveře.
Stoupám si zase před zrcadlo a dívám se na sebe. Co to dělám? Jak je možný že jeden pitomý sen mi otočí život naruby... a to ani nevím co ten sen znamená...Frozen Forest...Frozen Forest...
Pozoruju svůj odraz a začíná se mi motat hlava. Začínám vidět černobíle a chci zavolat Sarah, ale než to udělám tak se můj odraz v zrcadle mění v hejno vran, které letí ze zrcadla přímo na mě a já padám k zemi. Ale při dopadu mě nečeká tvrdá rána. Místo toho dopadám na měkký a chladný sníh.
