How to survive two lives [CZ]

♠ 2. chapter ♠

Podívala jsem se na hodinky na své ruce a zjistila jsem, že je skoro půlnoc. Měla jsem štěstí, že jsem měla digitální hodinky, které svítily, protože jinak bych na ně, v té naprosté tmě uprostřed lesa, neviděla. Byla jsem zrovna na docela důležité misi a čas byl pro mě velice důležitý, tak jako vždycky.

Trochu mě ale štvalo, že jsem si nemohla vzpomenout, jak jsem se do toho lesa dostala. Poslední měsíce jsem měla velké výpadky paměti, což nebylo vůbec pro agentku jako jsem já dobré.

Naštěstí jsem se dokázala hned zorientovat a vzpomněla jsem si, co v tom lese v tuhle hodinu dělám. Měla jsem sem sledovat jednoho chlápka, který měl u sebe USB s velmi tajnými informacemi. Podle všech mých zdrojů plánoval, že tu flešku tady v lese schová. Mým úkolem bylo, získat ty informace za každou cenu.

Přišlo mi, že uběhla celá věčnost než jsem mezi stromy zahlédla postavu v černém. Podle pohybů jsem poznala, že je daná osoba nervózní. Při běhu se ten chlap pořád otáčel a párkrát uklouzl po mokrém listí a spadl na zem.

Potichu jsem se za ním vydala. I když byla tma a normální člověk by neviděl ani na krok, já jsem viděla velmi dobře. Po té super injekci, kterou mi dali před dvěma lety, se moje smysly zlepšily a dokázala jsem věci, o kterých by se ostatním mohlo jen zdát.

Ten chlap utíkal lesem docela dlouho, ale potom se najednou zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Přikrčila jsem se za jedním stromem, aby mě neviděl i když jsem pochybovala o tom, že by mě dokázal v téhle tmě vidět.

Sledovala jsem, jak si sedl na zem a začal vyhrabávat jámu. Když se mu zdála díra dostatečně velká, postavil se a z kapsy vyndal malou stříbrnou věcičku. Hned mi došlo, co to je. Nejdříve jsem měla v plánu, že toho chlapa nechám, aby tu flešku schoval, ale když jsem viděla, že chtěl tak důležitou věc zahrabat do hlíny a ještě k tomu bez žádné ochrany... Nesměla jsem dopustit, aby se s tou fleškou cokoliv stalo.

Opustila jsem svůj úkryt za stromem a postavila se za toho chlapa. Namířila jsem na něho svojí pistolí a odkašlala si, aby si mě všimnul. S trhnutím se na mě otočil a vyděšeně se na mě podíval.

,,Chci tu flešku a nebudu to říkat dvakrát," pronesla jsem s ledovým klidem, jak mě to učili. Ani na okamžik jsem z toho chlapa nespouštěla oči ani pistoli.

,,Ne," vykoktal ze sebe a strčil flešku do kapsy kalhot. Asi se domníval, že tam mu pro ní šahat nebudu.

,,Tu flešku," zopakovala jsem. Teď už jsem zněla výhružněji. Docela mě ten chlápek unavoval a já nechtěla strávit celou noc tady v lese. Ještě k tomu s ním.

,,Nikdy!" vykřikl a rozeběhl se pryč. Povzdechla jsem si a namířila na něj zbraň, ze které jsem pár sekund poté, vystřelila. Šipka se silným uspávadlem se mu zabodla do zad a on se hned skácel k zemi.

Usmála jsem se a v klidu k němu došla. Obrátila jsem ho na záda a vytáhla jsem mu z kapsy tu flešku. Následně jsem jí schovala do mojí tajné kapsy v kalhotách a naposledy se podívala na spícího chlápka.

,,Ráno ti bude dost blbě, zlato. Já jsem ti říkala, že mi to máš dát hned," řekla jsem mu i když jsem věděla, že mě neslyší. Ráno se probudí a nebude si pamatovat nic z toho, co se stalo. A navíc, bude mít dost nepříjemnou kocovinu. No jo, to jsou ty moje dokonalé šipky s uspávadlem na slony. Samozřejmě trochu vylepšené.

Potom jsem mu ještě sebrala mobil a vydala jsem se zpátky ke svému autu. Podívala jsem se na hodinky. Bylo za deset minut jedna. Přesně v jednu jsem měla mít schůzku. Už teď jsem věděla, že pokud si nepohnu, přijdu pozdě.

**********

Zastavila jsem s autem na kraji odlehlé cesty. Už z dálky jsem poznala stříbrné volo. O něj se opíral kluk s rozcuchaným hárem a ťukal něco do mobilu. Byl to Adam. Můj nejlepší kamarád. Byl agent jako já a byl to jediný člověk, kterému jsem věřila. Vypnula jsem motor a vystoupila z auta. S úsměvem na rtech jsem k němu došla.

,,Jdeš pozdě," řekl mi místo pozdravu. Schoval mobil do kapsy a věnoval mi zářivý úsměv. Věděla jsem, že mu nevadí, že na mě musel chvíli čekat.

,,Promiň, ale ten týpek měl zpoždění," vysvětlila jsem mu. Potom jsem šáhla do kapsy kalhot a vytáhla jsem flešku. ,,Víš co máš dělat," řekla jsem mu a podala mu ji.

,,Samozřejmě," mrkl na mě. S Adamem jsem si rozuměli i beze slov. Stačil pohled a hned jsme věděli, o co jde.

,,Nezapomeň ty data zkopírovat. Docela mě zajímá, proč šéf kvůli tomu tak vyšiluje," zakroutila jsem nad tím hlavou. Na té flešce bylo něco moc důležitého a já chtěla zjistit co.

,,Jasně, nedělám to poprvé," řekl Adam. Potom se na mě naposledy usmál a nastoupil do auta. Nastartoval a odjel. Počkala jsem než mi zmizí z dohledu a potom jsem nasedla do auta i já. Strčila jsem klíčky do zapalování a vydala jsem se rychle pryč.

Moc nás to baví a doufáme, že i vás ♥

- Roses girls