How to survive two lives [CZ]

Prolog

O 2 ROKY DŘÍVE

,,Je při vědomí!" zakřičel někdo vedle mě. Slyšela jsem ho však velmi tlumeně, jakoby křičel do nějaké roury. Pomalu jsem otevřela oči, ale hned jsem je zase zavřela. V místnosti, nebo kde jsem to vlastně byla, bylo velmi pronikavé světlo. Moje oči si musely nejdříve zvyknout, než jsem se mohla kolem sebe začít rozhlížet.

,,Slečno Jonesová? Slyšíte mě?" zeptal se mě muž v bílém plášti, který stál vedle mého lůžka. Konečně jsem se mohla kolem sebe pořádně rozhlédnout. Ležela jsem na nějakém zvláštním lůžku uprostřed místnosti, která byla celá bílá. Kolem mě se pohybovalo spoustu lidí. Většinou měli na sobě bílé nebo modré pláště.

Pohlédla jsem na muže který stál nade mnou. Mohlo mu být tak padesát. Měl šedivé vlasy a vousy a na nose měl silné brýle. Podle jeho oblečení jsem soudila, že je doktor. Jsem snad v nemocnici? Co se mi stalo, že si nic nepamatuji.

,,Kde to jsem a co se stalo?" začala jsem pokládat otázky a zběsile se rozhlížet kolem sebe. Popravdě to tu moc nevypadalo jako v nemocnici. Ano, pobíhali zde doktoři a byly tu nějaké známé nemocniční přístroje, ale také jsem si všmla zvláštních baněk plných podivných kapalin. To není nemocnice. Tak kde teda jsem?

,,Měla jste nehodu. Vážně vás postřelili. Vzpomínáte si?" řekl doktor a nepřestával mě sledovat. Měla jsem nehodu? Někdo mě postřelil? Ať jsem se snažila sebevíc, na nic jsem si nemohla vzpomenout.

Začala jsem si prohlížet své tělo, ale žádné známky postřelení jsem nenašla. Neměla jsem na sobě žádné obvazy, žádnou sádru, prostě nic. Doktor si všiml mého zkoumání.

,,Střelili vás dvakrát do srdce," osvětlil mi situaci. Vytřeštila jsem oči a rukou jsem si šáhla na hruď. Ani tam však nebyly žádné známky zranění. Ani žádné stehy jsem neviděla.

,,Jakto, že ještě žiju?" zeptala jsem se. Můj hlas byl roztřesený. Vůbec ničemu jsem nerozuměla. Přece jsem nemohla přežít dvě rány přímo do srdce.

,,Protože vám byla podána zvláštní injekce. Stala jste se prvním člověkem na světě, který vyzkoušel tuto látku," řekl mi a ukázal na jednu z baněk, které byly položeny na stolku asi dva metry od mého lůžka. ,,A musím vám říct, že pokus se vydařil. Uzdravila jste se," usmál se na mě doktor. Mě však do smíchu v žádném případě nebylo.

,,Co je to za látku?" zeptala jsem se ho a znovu se zadívala na ty baňky. Celá situace mi přišla dost děsivá. Určitě je to jen sen.

,,Je to látka, která vám zlepší smysly a spoustu dalších věcí. A navíc vás dokázala vyléčit," řekl nadšeně doktor. Vypadal, že je šťastný, že ta jeho látka funguje.

,,Takže jste ze mě udělali pokusného králíka?" zeptala jsem se ho naštvaně. To, co řekl o té látce znělo velice hezky, ale nevěřila jsem, že to má jen pozitiva. Navíc mě štvalo, že někdo se mnou něco dělal bez měho vědomí.

,,Měla jste umřít, my vám dali šanci na nový život. Řekli nám, že jste jedna z nějlepších agentek ve vaší organizaci a že o vás nechtějí přijít. Neměla jste co ztratit. Buď by pokus nevyšel a vy byste stejně umřela a nebo vyšel a vy jste teď živá," vysvětlil mi doktor. Začínala jsem si pomalu vybavovat, jak mě poslali na misi. Ano, byla jsem agentka. Jenže najednou mi to všechno přišlo jako kdyby se to stalo před spoustu lety.

Pomalu jsem se posadila a znovu jsem se rozhlédla kolem sebe. Cítila jsem se velmi zvláštně. Trochu se mi motala hlava a pálily mě oči, ale zároveň jsem se cítila plná energie.

,,Jak se cítíte?" zeptal se mě doktor a prohlížel si mě od hlavy až k patě. Otráveně jsem se na něho podívala.

,,Jako mrtvola, která právě vstala z hrobu," řekla jsem mu a on se zasmál. Potom vytáhl malý sešit a něco si do něj poznamenal.

,,Jak se zdá, tak jste o svůj humor nepřišla, agentko Jonesová," uslyšela jsem za sebou mužský hlas. Rychle jsem se otočila a uviděla jsem, jak k nám míří muž celý v černém. Věděla jsem, že ho znám. Ale víc jsem si nepamatovala. ,,Vypadáte, že budete v pořádku. To je dobře, protože máme pro vás další úkol," řekl ten muž a podal mi šedivou složku.

Když mi tu složku podal, vzpomněla jsem si odkud ho vlastně znám. Byl z tajné služby LIGHT, stejně jako já. Byla jsem ráda, že se mi paměť vrací.

,,Za dva dny vás pustíme. Chceme si vás tu ještě nechat na pozorování a hlavně vám musím vysvětlit pár věcí," řekl mi doktor a poodešel od nás.

,,Tak si tu složku zatím projděte," usmál se na mě ten muž v černém a já přikývla. Potom se vydal pryč. Ve dveřích se však na mě otočil a řekl: ,,Vítejte zpátky, agentko."

Když odešel, znovu jsme si lehla, protože jsem byla unavená. To vstávání z mrtvých dá člověku zabrat. Jen jsem tak ležela a poslouchala, co si lidi kolem mě povídají. Přišlo mi, že slyším mnohem lépe než před tím. Dokonce jsem uslyšela rozhovor toho svého doktora s jiným doktorem, kteří stáli na druhé straně místnosti a šeptem si povídali.

,,Řekl jste jí o vedlejších učincích té látky?" zeptal se ten druhý doktor. Ten který mě ošetřoval se podíval mým směrem, tak jsem rychle uhla pohledem.

,,Ne, nechtěl jsem jí vyděsit," odpověděl mu a já se zarazila. Přece jen existují nějaké vedlejší účinky té látky. Proč mi to neřekl?

Už brzy jsem však měla poznat všechny účinky té látky. Jak ty dobré, tak i ty špatné.