Za dobrodružstvím (Stopaři)

Kapitola 2.

„Myslím, že jsme se měli zeptat hned jak jsme nastoupili, ale kam máte vlastně namířeno?" zeptal se Gill. „Do Špáňa!" vypískla jsem. Viděla jsem na klucích udivené a překvapené výrazy. „Zpomal Li. Musíme na kluky postupně. Zrovna teď jedeme přes Rakousko do Lausanne ve Švýcarsku, kde poprvé přespíme. Potom-" „Tyjo, tak to bude bomba!!" Skočí jí do řeči Jay. Na to Gabča souhlasně přikývne. „To bude rozhodně zážitek," povídá Gill, „ale mohli bychom se v tom řízení střídat. A jelikož ještě za neplnoletého Jaysona musím brát zodpovědnost..." „Hele !" křikl na něj a štouchl ho do ramene. „Asi vystoupíme před hranicemi Francie a pojedeme stopem zase do Česka."

                                ***

Zbytek cesty jsme si už jen povídali. Dozvěděla jsem se, že Gillovi je osmnáct a Jaysovi sedmnáct. Oba mají něco svého. Na to, že to jsou dobří přátelé, jsou v mnoha věcech odlišní. Jay... Jay je takový nesmělý. Za to Gill je extrovert. Gill je hodně zvědavý.. Jayson nás tolik nevyzpovídává. Vím jistě, že tímhle výletem je poznám ještě mnohem víc. Teď, jsme ale na začátku naší velké cesty. Čeká nás něco, co jsme ještě nezažili a já už se nemohu dočkat.

***

     Blížili jsme se k hranicím Rakouska, když nás Jay poprosil, abychom zastavili. „Máte tušení jak je to zajímavé?" „Jako co?" zeptala se Gabi. „Když si stoupnu sem, tak jsem v Česku. Ale když o malý krůček do leva, tak v Rakousku. No není to magický?" „Seš jeblej?" rejpnul si Gill. „Že? Já si to taky vžycky říkala. Ale ještě zajímavemjší to bylo v Lodýně, kde je nultý poledník!" zaradovala jsem se. Vždycky jsem si říkala, že tak myslím jen já, ale ukázalo se, že na téhle planetě je o jednoho magora navíc. „Fajn. Vy dva si libujte v neviditelné hranici a my jedeme dál. Na to jsme se na sebe s Jayem zároveň podívali, zakoukeli očima a nastoupili.
    „Umí někdo z vás Německy?" „Jestli se díky dvoum rokům na základce dá říct, že jo..." „Já jo. Budu z ní i maturovat. Nebojte dámy. Domluvíme vám nějaký extra apartmán s výhledem do přírody." dopověděl Jay. Kdyby věděl, že... No, nebudeme předbíhat.

                                ***

„Už půl hodiny kroužíš po té samé silnici. Co je?" ptám se mírně vytočeně. Mám hlad, a co nejdříve se chci dostat k jídlu. „Tak mi sakra řekni, jak se dosanu do toho blbýho kempu!" „Kempu? Já myslel, že..." „Apartmán nebude, brácho." nasadil ironicky smutný obličej Gill. „Ukaž mi tu mapu."  ujala jsem se navigování.
„Tady. Zatoč do leva."
„Teď pořád rovně."
„Tam na levo je značka Campsite De Vidy, vidíš?"
„No konečně. Díky Lindo."
Podle jejího výrazu vypadalo, že je utahaná a unavená z řízení, a tak jsem jí to nebrala za zlé. Já bych takhle dlouho řídit nedokázala. Teď už jen dojet na naše místo, složit stan a může zalehnout.