,,Počkej, podívám se na hodinky.'' vyhrnu rukáv a přiblížím obličej, abych lépe viděla na rafičky.
,,Je přesně 12:33. Počkat?! 12:33?! To ne! Úplně jsem zapomněla na čas! Promiň Alyo, musím běžet!'' rychle shrnu všechny svoje návrhy a poznámky do tašky a z peněženky vysypu na stůl všechny své drobné, snad budou stačit, kdyžtak jí to pak někdy vrátím, ale teď nemám ani minutu na zahálení.
Rychle si obléknu černý svetr, co jsem si hodila přes židli a gumičku na vlasy si chytnu do zubů. Jako střela vyletím z kavárny do ulic Paříže a po přelidněných chodnících běžím směrem k Eiffelově věži, odkud nám má odjíždět turistický autobus.
S mámou jsem se přistěhovala už před měsícem, ale kvůli stěhovákům, práce na opravách domu, začleňování ve škole a dohánění učiva a tak, nebyl vůbec čas na to si to tu prohlédnout.
Zpomalím na rychlou chůzi, která podle mě vypadá totálně nemožně, ale musím dělat, co můžu. Ruce zabořím do vlasů a pomocí gumičky si udělám extra mega rychlý culík, aby mi blond vlasy nelítaly před obličejem a abych nevypadala rozcuchaně, až dorazím na místo. Stále nedokážu pochopit, jak jsem se jen mohla takhle zpozdit, měla jsem přece nastavený budík. Zašmátrám v kalhotách a vytáhnu svůj už starší mobil.
,,Cože? Vybitá baterka? Jak?'' nevěřícně žasnu nad tím starým krámem. Přece jsem ho nabíjela včera večer! Ta mrcha by jen pořád žrala energii a pak se klidně vybila. Až budu mít chvilku s mámou, řeknu ji o tom a požádám ji o nový mobil. To bude výprask, určitě mi už několikrát volala a byla strachy bez sebe mezitím, co jsem si v pohodičce popíjela kafe.
Konečně zahnu za poslední roh a přede mnou se objeví nejznámější monument celé Francie, pod kterým vidím bláznivě mávající ruce mé mámy.
,,Kdes byla? Už půl hodiny ti volám! Honem nastup nebo se neudržím!'' spustila na mě jako smyslů zbavená. Nedivím se jí, taky bych tak vyváděla. Vypadala dost namíchnutě, jsem si jistá, že by mi i byla schopná jednu vlepit, ale nechtěla přede všemi udělat scénu. Tak jsem jen tak mlčky seděla vedle ní a hleděla z okna na památky a pozorně poslouchala průvodcův výklad.
,,A nyní se nacházíme u naší největší a samozřejmě nejstřeženější galerii Louver, kde je vystavený obraz Mona Liza od světového mal-.... Panebože, všichni ven!'' zavřískal, až mu přeskočil hlas. Bleskurychle jsem se otočila směrem, kam hleděl, a uviděla jsem, jak se k nám blíží raketa. Nastala šílená panika, jeden přes druhého se drali ven z autobusu včetně mé mamy. Za mnou sedící pán se plazil přes sedačky dopředu, přičemž mne namáčknul k zemi a zakudlil za vlasy, až jsem vyjekla bolestí, ale jej to nijak neovlivnilo.
,,Tohle je asi konec.. To né.... Já.....'' nedokázala jsem ze sebe najednou vydat ani hlásku. Najednou jsem ztratila hlas i dech a v hrudi jsem měla těžký pocit jako by se moje srdce během chvilky proměnilo ve velký kus kamene. Z očí mi vyhrknuly slzy a jako vodopády mi stékaly po tváři, když jsem se kolem sebe rozhlížela a neviděla žádnou cestu ven, ale jen velkou hromadu namačkaných lidí co neměli nejmenší šanci se dostat ven včas.
Náhle otřásla autobusem velká nárazová vlna a ozvala se rána jako z děla. Byla to pro mne poslední kapka, byla jsem na pokraji strachu, celá roztřesená bojící se o svůj život, a upadla jsem do bezvědomí.
,,Vydejte mi vaše mirákula nebo tuto dívku zbavím života!'' zařval mi kdosi do ucha silným a hlubokým hlasem. Probrala jsem se v náručí obřího plechového muže, vyzbrojeného hromadou výbušnin, co mi právě připínal pás dynamitu kolem boků. Zorničky se mi zúžili, co se to sakra děje? Kde to jsem? Kdo je kruci ten chlap a jakto že nejsem v autobuse? Začnu hlavou kroutit kolem dokola a znervózním ještě víc, když spatřím mámu třesoucí se se zbytkem naší skupiny u převráceného autobusu asi z padesátimetrové výšky.
