,,Co to má znamenat?'' spustí se nechápavá reakce všech žáků a na žádost ředitele školy se všichni začnou tlačit ven.
,,Co je to za blbost? Neměli bysme chodit ven, ale zůstat tady!'' drbnu do Alyi, když vidím z okna jak se ulice plní vodou.
,,Řekli nám ať jdeme, tak pojď, ředitel ví přece nejlíp co teď dělat.'' chytne mne za ruku a táhne mne za ostatníma.
,,O tom dost pochybuju...'' zamrmlám si pro sebe a znepokojeně se znovu podívám z okna.
Když jako poslední vycházíme ze třídy, mihne se cosi za okny.
,,Alyo? Co to bylo?'' vyděšeně jí silněji sevřu ruku.
,,Já já nevím, ale musím to natočit. Určitě to bude zase akuma a brzo se tu objeví Ladybug!'' nadšeně prohodí a táhneme mne k východu, kde už zbylo jen pár posledních lidí, kterým se nechtělo do deště.
,,Alyo, mě se to nezdá.'' zabráním ji jít ven cuknutím za ruku.
,,Taková bouřka, žádný proud, tma jak v pytli a vyhánějí nás ven?'' než mi stačila Alya na to něco říct, ozval se další hrom a silný blesk zasáhl stěnu školy, kde po sobě zanechal obří díru.
,,Protože věděl, že cílem je naše škola!'' vyjekla Alya radostí, že je v centru dění a připravila si mobil do ruky.
,,Alyo musíme pryč!'' zapištím, když zjistím, že se nám změnily názory. Je mi jasné, že teď tu chce Alya zůstat a všechno zdokumentovat, aby to mohla hodit na svůj blok, ale já musím zase pro změnu běžet domů a varovat mámu. Bydlíme moc blízko a mám strach, že by mohl blesk zasáhnout i náš dům.
,,Jen běž Annie! Já to tu zvládnu!'' zakřičí na mne, když mi z očí vyčte, na co přesně myslím, a zmizí v útrobách školy.
,,Ona je snad úplně šílená!'' zakřičím si pro sebe a mám chuť se za ní vrhnout, ale moje obavy se právě v tu chvíli staly skutečností. Blesky začaly zasahovat i ostatní budovy.
Polknu srdce v krku a vrhnu se do deště směrem k naší bytovce. Déšť je tak silný, že pomalu ani nevidím na cestu a tak si každou chvíli utírám vodu z obličeje a odstraňuji mokré vlasy z očí. Doufám, že se jí nic nestalo! Nevím, co bych dělala, kdybych o ni přišla.
,,Už běžím mami!'' zahulákám na celé kolo, abych se trochu uklidnila, a křečovitě sevřu kliku našeho domu. Naštěstí vypadá netknutě. Otevřu dveře a jako raketa vyběhnu rychle po schodech úplně nahoru.
,,Mami? Jsi tady?'' hystericky zakřičím. Ani nevím, kde se to všechno ve mně vzalo.
,,Annie! Díky bohu, nic ti není! V rádiu hlásili mimořádnou situaci kolem vaší školy.'' s úlevou mne popadla.
,,Taky jsem ráda, že ti nic není, blesky dělají do budov díry, bála jsem se, že to zasáhlo i nás.'' radostně jí obejmu rukama kolem pasu.
,,Ty ses bála o mě? Annie přece víš, že tento dům má nový hromosvod, nic mi tu nehrozilo.'' začala se mi smát a mateřsky mne pohladila po vlasech. Úplně jsem na tento fakt zapomněla.
,,Teď se běž honem převléknout, si celá promočená a pak se schovej do tepla, do peřin aby ses mi ještě nenachladila.'' vyzvala mne k okamžitému odchodu do svého pokoje, kde jsem udělala vše, oč mne požádala a donesla mi ještě hrnek teplého čaje a zakázala mi vylézat z postele.
Když se za ní zavřely dveře, vylezla jsem z ní. To poslední co teď chci, je ležet v posteli ikdyž mi nic není. Pomaličku jsem popošla k velkým skleněným dveřím balkónu zakrytým bílou záclonou. Ale než jsem jí stačila odhrnout, abych se podívala ven, něco se za ní mihlo, bylo to to samé, co proletělo před okny školy. Zatají se mi leknutím dech. Co to bylo? Pomalu natáhnu ruku k záclonám, když v tom mi to přistane na balkóně. Do prdele! Co teď? Nesmím se ani hnout! Křičí mi moje malá ustrašená dušička v těle. Skrz záclonu vidím jen tmavý obrys něčeho neznámého a rychle se to ke mně blíží.
