Hranice

-1-

,,Kdyby sis aspoň uklidila pokoj!" řvala na mě moje nevlastní matka. ,,Uklidila bych ho, kdybys byla doma a já nemusela dávat pozor na Henryho!" řvala jsem stejně silně jako ona. ,,Musela jsem něco důležitého vyřídit!" nepřestávala křičet. ,,Jasně, flákání se někde po barech s cizíma chlapama je důležitější než tvůj syn!" řekla jsem s naštvaným a pobaveným výrazem. ,,Tak a dost! Do konce týdne máš zákaz vycházení z domu!" S posledním slovem její věty jsem se otočila na patách a naštvaně odkráčela do svého pokoje. Zabouchla jsem dřevěné dveře a plácla sebou na postel. Chvilku jsem tam jen tak ležela obličejem v polštářích a přemýšlela nad svým životem. Nebýt mé nevlastní matky, mám teď asi obyčejný a klidný život. Ale v její blízkosti jsou slova klidný nebo obyčejný vyloučená. Otočila jsem se na záda a posadila se do tureckého sedu. Rozhlédla jsem se po svém pokoji. Byl maličký v podkroví našeho rodinného domku. Místo tu bylo pouze na jednu skříň, postel a stůl s počítačem. Žádné domácí mazlíčky jsem mít nemohla. Má matka by mě pohřbila za živa kdybych si donesla do domu jakékoliv zvířátko. Zahleděla jsem se na můj noční stolek. Z fotky ve zlatém rámečku se na mě usmívali moji rodiče. První věc, která mě dnes donutila k úsměvu. Máma zemřela při mém porodu a tátu jsem vídávala dvakrát za rok když měl možnost za námi přijet. Pracoval v zahraničí a cesta zpátky domů nebyla nejlevnější. Tak proto tu teď trčím s ženou, která mě ze srdce nenávidí. Jenže táta to dělal pro naše dobro. Jen on vydělával peníze aby jsme měli z čeho žít. Práce mé macechy spočívala v tom, aby ty vydělané peníze utratila za nové oblečení, kosmetiku a hračky pro jejího milovaného syna. Že by vzpomněla na mě? To tak. Vzpomene si maximálně na to mě seřvat za každou maličkost která je špatně. Podívala jsem se do svého střešního okna a zahleděla se na hvězdy které v noci jasně zářily. Ani jsem si neuvědomila že už je tak pozdě večer. Musely jsme naší hádkou vzbudit všechny sousedy. Při pomyšlení na svoji nevlastní matku jsem se zamračila. Zatřásla jsem hlavou abych se trochu vzpamatovala. Zvedla jsem se z postele a namířila si to ke stolu na kterém ležel můj mobil. Odemkla jsem ho, otevřela Messenger a začala psát své kamarádce.

,,Amber?"

,,Ano?"

,,Už zase jsme se pohádaly.."

,,Jaký trest je to dneska?"

,,Nevycházet z domu, nic neobyčejného"

,,Takže kdy tě mám čekat?"

,,Za deset minut u stájí?"

,,Dobře, budu tam"