Hranice

-3-

Ráno jsem ani na moment nepřestala přemýšlet o včerejším večeru. Ani na chvilku mi ta myšlenka nedala pokoj. Ani u snídaně, ani ve sprše, ani když jsem doprovázela Henryho k Jasonovi, jeho kamarádovi ze školy.Henry mi už jen zamával na rozloučenou a pak zmizel ve dveřích Jasonova domu. Otočila jsem se a vzpomínala co po mě matka chtěla. Říkala ať odvedu Henryho k Jasonovi a pak zajdu koupit rohlíky. Ale když Henry spí u Jasona a matka stejně večer nebude doma, proč bych něco kupovala? To znamená ze teď mám pár hodin času. A moc dobře vím, jak ho využít.

Mohlo být něco kolem jedné hodiny a já stála na dětském hřišti u lesa. Bylo tu jen pár děti hrajících si na pískovišti a jejich matky seděly na lavičkách okolo. Buď kouřily, četly časopisy nebo byly zabrané svými telefony. Myslím ze všem bude jedno když se nějaká holka bude potulovat u lesa ne? Rozešla jsem se směrem k prvním stromům. Přemýšlela jsem, odkud to světlo vycházelo. Ze včerejšího večera jsem poznávala jen dva velké keře, skrze které vedla vyšlapaná cestička. Jo, jenže ve dne les vypadá o něco jinak než v noci. Neměla jsem moc možností a tak jsem se vydala po cestičce. Chvíli jsem šla a tak nějak jsem doufala, že znova uvidím ten záblesk, ale nepřicházelo nic. Sem tam zafoukal vítr, který se opíral o jehličnaté stromy, někdy jsem uslyšela hlasy ptáků, ale po fialovém světle ani stopa. Možná se mi to opravdu jen zdálo. Sedla jsem si na kámen, který ležel vedle cesty. Chvilku jsem se vydýchávala a přitom se rozhlížela okolo sebe. Najednou se mi zdálo, ze jsem zaslechla hlas. Dva hlasy. Dva hlasy, které na sebe mluvili. Hlasy se pomalu přibližovaly a já čekala třeba houbaře, i když takhle odpoledne asi těžko, zkrátka jsem si s tím nedělala hlavu. Když se hlasy přestaly  přibližovat, a ozývaly se jen z jednoho místa, zarazilo mě to a zvědavost zesílila. Podívala jsem se směrem hlouběji do lesa, kam cestička pokračovala. Nic jsem ovšem neviděla, pouze stále slyšela hlasy. Rozhodla jsem se k hlasům přiblížit. Samotnou mě to překvapilo, většinou taková zvědavá nejsem. Šla jsem pomalu po cestičce, až jsem uviděla dvě postavy. Stály u velkého javoru a povídali si. Nemám tušení kde se uprostřed jehličnatého lesa vzal tak mohutný javor. Kolem javoru byl kroužek poskládaný z malých kamínků. Zaměřila jsem se na vzhled postav. Stála tam žena, spíš dívka, tipovala jsem ji tak na 15, ale můj odhad na věk je katastrofální. Ve vysokých botách, hnědých kalhotách a tmavě zeleném tričku s dlouhými rukávy vypadala jako z nějakého dobrodružného filmu. Dojmu dobrodružného filmu pomáhal černý plášť s kapucí, který měla na zádech. Naproti té dívce stál kluk, kterému mohlo být tak 19. Neměla jsem moc šancí si ho prohlédnout, protože když jsem pohledem přešla od dívky k němu, udělal krok dozadu, čímž se schoval za ten obrovský strom. ,,Fajn, fajn, byla to moje vina, stačí?" řekla podrážděně dívka. Vypadala dost naštvaná a její hlas při té větě zesílil. ,,Ale notak, Arryn, nemusíš se hned naštvat." řekl pobaveně chlapec. ,,Měli bychom už jít, nemyslíš? Už tak jdeme pozdě na večerní sešlost." povzdechl si. ,,Jasně, máš pravdu, aspoň se trochu prospím. Nesnáším tyhle akce." zasmála se Arryn. Po dokončení její věty se chlapec ohnul pro jeden z kamínků. Viděla jsem pouze jeho ruku která vyčnívala za stromem. Slyšela jsem jak párkrát zaťukal na kůru stromu a potom to přišlo. Za stromem se rozsvítilo fialové světlo. A pak už jsem ruku chlapce neviděla. Dívka se chystala vydat za ním, ale ještě před vstupem do světla se rozhlédla. A až potom mi došlo, že celou dobu stojím nehnutě uprostřed lesní cestičky. Dívka si mě všimla. Sakra. Mám utéct? Co mám sakra dělat?! Jakmile se mi podívala do oči cukla sebou a pootevřela pusu. Po chvilce se vzpamatovala a jedním rychlým pohybem zmizela uvnitř fialového světla, které společně s ní zmizelo. Vzpamatování ovšem platilo pouze pro ni. Já tam nevěřícně stala a dívala se na místo, kde ještě před chvíli stála dívka jménem Arryn. Kdybych nebyla tak v šoku, nejspíš bych šla prozkoumat ten strom, ale najednou mě popadla únava. Podívala jsem po okolí. Začínala být tma. Počkat. Večerní sešlost? Večer? Kolik je do háje hodin? Nemůže být moc pozdě, nemohla jsem tu strávit víc než hodinu. Nebo snad ano? Rozběhla jsem se po cestě zpět na hřiště. Nikdo tu už nebyl. Slunce bylo opravdu nízko a já se začala modlit, aby matka opravdu nebyla doma. Rozběhla jsem se a neubírala na rychlosti. Snažila se být co nejdřív doma. Spěchala jsem spíš kvůli špatnému pocitu, než kvůli naštvané maceše. Jakmile jsem za sebou zavřela vchodové dveře a zjistila, že nikdo není doma, namířila jsem si to k lednici a vytáhla studené pití. Ani jsem se neobtěžovala podat si sklenici a rovnou se pořádně napila. Položila jsem pití na kuchyňský pult a rozvalila se na pohovku v obývacím pokoji. Čekala jsem že se proberu, že to byl jen sen. Ale žádné probuzení nepřicházelo. Opravdu jsem viděla, jak někdo mizí ve fialovém světle. Vzpomněla jsem si na Arryn. Její výraz když mě uviděla. Nepřipadalo mi, že ji překvapila moje přítomnost, jako spíš moje tvář. Jakoby mě už někdy viděla.