Hranice

-2-

Běžela jsem. Už z dálky jsem viděla jak Amber nedočkavě sedí na lavečce za jejich stájí. Když si mě všimla, postavila se na nohy a založila si ruce na prsou. Jakmile jsem k ní doběhla, otevřela pusu a chtěla začít něco říkat, ale moje řeč ji přerušila. ,,Já vím, já vím, jdu pozdě, ale když tvoje matka hlídá každý tvůj krok a je nemožný sejít po schodech dolů, je celkem těžký .." na chvíli jsem přestala mluvit, protože jsem se musela vydýchat ,, ..je celkem těžký vylézt oknem a slézt po stromě dolů, když máš pokoj ve druhým patře" udýchaně jsem dokončila svoji větu. Amber si mě jen přeměřila pohledem, ale nevypadala že by ji moje stromové dobrodružství nějak překvapilo. ,,Tak co, kvůli čemu jste se pohádaly dneska?" řekla Amber a posadila se zpátky na lavečku. ,,No, hlídala jsem Henryho a nestihla jsem umýt nádobí a uklidit si pokoj" řekla jsem otráveně a zůstala stát. ,,To fakt?" podívala se na mě Amber s nechápavým výrazem. ,,Mfff" jen jsem si povzdechla. ,,Nechceš se jít projít?" zeptala jsem se své kamarádky. Amber jen s povzdechem přikývla, zvedla se a společně jsme se vydaly cestou na dětské hřiště, které bylo pod loukou, na které se nacházela stáj rodiny Amber. Cestou jsme si povídaly a Amber se mě pokoušela rozveselit. Nejdřív se jí to moc nedařilo, ale pak si vzpomněla na jedno video, které jsem jí kdysi pouštěla a začala napodobovat hlas dívky, která se snaží zpívat, ale ani trošku jí to nejde. Obě jsme se začaly hrozně smát a já byla tak ráda, že ji mám. Když jsme došly na hřiště, sedly jsme si na houpačky, které byly vedle sebe. Za zády jsme měly les a před námi byl malý rybníček. Každá se pohupovala jiným směrem. Chvilku jsme se jen tak mlčky houpaly, když v tom jsem uviděla malý fialový záblesk, který vycházel z lesa ,,A-Amber podí- světlo, vidíš?" to bylo všechno co jsem při tom překvapení dokázala vypustit z pusy. ,,Co?" řekla jen Amber, která se na mě otočila, ale nevypadala, že by něco zaregistrovala. ,,Teď jsem viděla, jak se v tom lese něco zablesklo!" řekla jsem udiveně s očima upřenýma do lesa. ,,Lin, nic tam nebylo a nic tam ani není.." nechápala Amber ,,asi už jsi jenom unavená, kolik je vůbec hodin?" zeptala se Amber. Jo to bych taky chtěla vědět říkala jsem si když jsem vytahovala z kapsy mých kalhot mobil. ,,Půl jedenácté?!" skoro vykřikla Amber, která se stejně jako já dívala na obrazovku mého telefonu. ,,Říkala jsem mámě, že budu do čtvrt doma!" začala panikařit dívka, která byla ještě před chvílí klidná. ,,Achjo" to bylo vše co ze mě vypadlo. Zvedla jsem se z houpačky, a znova se podívala do dálky na to místo, kde se objevilo záhadné fialové světlo. Amber už byla na nohách. ,,Tak fajn, už tě asi nedoprovodím, máma by mě zabila kdybych přišla ještě pozdejš' " mluvila zmateně Amber. ,,No jo, já to už nějak zvládnu" usmála jsem se a natáhla ruce aby jsme se mohly objetím rozloučit. Amber mě s úsměvem krátce objala. ,,Tak ahoj Lin" usmála se a udělala krok směrem k jejímu domovu ,,zítra se neuvidíme, jedeme s mámou k babičce" ještě smutně prohodila, když už byla na odchodu. Spíš na odběhu. ,,Tak fajn, zítra večer mi napiš" zavolala jsem na ni, protože už stihla odběhnout dobrých 15 metrů. Naposledy jsem se zahleděla na to místo, následovně se otočila a vydala se směrem domů. Nespěchala jsem. Nemělo to cenu. Víc mě moje macecha stejně nesnášet nemůže. Stála jsem před domem a rychle jsem prolétla pohledem všechna okna. Nikde se nesvítilo. ,,Ufff" oddechla jsem si. Po tom stromě bych už zpátky nevylezla. Dolů to nějak šlo, ale nahoru.. to už by byl trošku problém. Podél kamenné cestičky k našim vchodovým dveřím stálo několik květináčů. Jeden z nich jsem opatrně nadzvedla a vytáhla ušpiněný klíč. Byl tu schovaný pro případ, že by si někdo z rodiny klíče doma zapomněl. Pomalu jsem předmět zasunovala do klíčové dírky, se snahou nikoho nevzbudit. Pootevřela jsem dveře, abych se ujistila, že v jejich okolí nikdo není. Oddechla jsem si, když jsem nikoho neviděla. Vklouzla jsem dovnitř a tiše jsem za sebou dveře zavírala. Jakmile jsem se otočila naproti schodům, abych se po nich vydala nahoru do svého pokoje, čekalo mě překvapení. To překvapení bylo vzájemné. Nahoře stála moje macecha, která zrovna procházela kolem schodů. Nejspíš šla na záchod. A sakra. Do háje. Proč zrovna teď?! Nehybně jsem tam stála, dívala se na ni a čekala až na mě začne křičet. Ale ona nezačala. Jen se na mě podívala a šla zpátky do své ložnice. Nejspíš si ten záchod rozmyslela. Chvilku jsem tam jen tak stála, brada až někde na zemi. Nedokázala jsem se pohnout z místa. Tak jo. Tohle bylo fakt divný. Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a konečně se vydala po schodech do pokoje. Oddechla jsem si až jsem byla ve svém pyžamu, zachumlaná ve své posteli. Sice jsem byla unavená, ale musela jsem nad tímhle večerem, vlastně nocí, přemýšlet. To fialové světlo, moje.. nejspíš náměsíčná nevlastní matka. Tohle přemýšlení mě unavilo ještě víc. Už jsem jen cítila, jak zavírám oči a pak se ponořila do říše snů.