Utkaná ze lží

..1

Rok 2013
S tichým povzdychnutím jsem naposledy přejela prsty po strunách kytary a nervózně vzhlédla k učitelce kroužku. Zprvu se netvářila moc potěšeně, ale pak se přeci pousmála. Zmocní se mě úleva a dobrý pocit z toho, že jsem úplně nezklamala.
Jenže ten dobrý pocit nevydrží dlouho.
''Co? Kam?!" vykřiknu v odpověď na babiččino oznámení, že se budeme muset stěhovat. Můj hlas je rozčilený a zdrcený zároveň, ale uvnitř mě jasně převládá právě ta zdrcenost. Po deseti letech, co tady žijeme, se stěhovat do nového města? Mezi nové lidi? Co když mezi ně nezapadnu? A co moji kamarádi odsud? Moje nejlepší kamarádka Kačka mi vždy říká, že nemám všechno hrotit a mám to brát s úsměvem, ale jí se to všechno říká. Ona je totiž novým věcem mnohem otevřenější, než já.
Chci chvíli na to zapomenout a vnímat něco jiného. Moje srdce buší až to není možný. Myslím, že mi krátká procházka na provětrání hlavy a uspořádání pomatených myšlenek trochu pomůže, a že až se pak vrátím domů, bude všechno jasnější a snesitelnější. Ne. Ovšem, že ne. Nic není jasnější a už vůbec ne snesitelnější, všechno je pořád na stejné koleji, nezměnilo se vůbec nic. Ech nechápu to, proč tak náhle... Dnes to už řešit nebudu a půjdu spát. Ranní sluníčko mi svítí přímo do obličeje a já vím, co udělat. Usmát se a kráčet pomalu ze schodů a říkat, že to byl jen sen, ovšem žádný sen, byla to krutá realita. Je už skoro konec školního roku a blíží se můj první zároveň poslední školní ples. Babička chce, abych vyšla a zároveň šla na novou školu v New Yorku. Nasnídám se a všechno Kačce zavolám, ta to pochopí.
"Co?! Proč?! To mi nemůžeš udělat a ne jen mě!" vyhrkla Káťa. Nevěděla jsem, že ji to tak chytne. Mé city jsou zoufalé, ale vše se muže změnit vím ne úplně změnit, že babička změní názor, ale že všechno může být lepší, musím všechno brát pozitivně.
Po zbytek týdne si vzpomínky a staré zážitky pořádně užiji. Dnes je mi mnohem lépe než včera.              Káťa nervózně volá na Andyho při hodině matematiky kdy píšeme písemnou práci a ona je v tom úplně potopená a potřebuje poradit. Andy jí vůbec nevnímal, protože nechtěl dostat pětku. Kačka z toho byla na prášky. Už jsme měli jen 5 minut na dodělání a Kačka tlačila tak na tužku, že to šlo slyšet po celé třídě. Zazvoní a v tu chvíli poplach většina dětí byla ráda, že bude míň hodin a že půjdou dřív domu. Ech ano šli jsme dřív, ale bez věcí, byl to opravdový poplach. Který vůbec nebyl k úsměvu. V tašce jsem měla mobil!.
Chtěli byste vědět důvod, proč jsme nesměli do třídy? Ano to by chtěl asi každý! Bomba. Ano kvůli bombě byl takový zmatek a museli jsme okamžitě opustit budovu a jít domu. A asi do plesu se do školy nedostanu doufám, že si nějak věci bude možno vyzvednout. Nejlepší na tom celým bylo, že jsem ve třídě nechala mikinu a ono jak si tak pršelo!
Dobře domu jsem přišla celá mokrá, bez mobilu a nejlepší na tom bylo, že babičce se nešlo dovolat, doťukat a ani dozvonit.
Byl to den na zabití.
Ani sestře jsem nemohla zavolat, aby mi odemkla.
Musela jsem počkat pouze na štěstí.