naro / CZ

naro

Utíkal jsem. Utíkal jsem pryč jak nejrychleji jsem dokázal, přestože jsem věděl, že nemám nejmenší šanci tomu uniknout. Bomba explodovala, exploze přinejmenším zatřásla zemí a mě spolu s několika dalšími lidmi, ať už to byli civilisté nebo vojáci, vyhodila do vzduchu a pak nás gravitace rychle přitáhla zpátky na tvrdý beton. Dopadl jsem prudce na břicho a okamžitě ucítil palčivou bolest, která mi z něj vystřelovala. Chvíli, která mi připadala dlouhá jako celé století, jsem jen sledoval rozmazané chodidla, které kolem mého bezvládně ležícího těla zpomaleně dopadaly na zem a ony zvuky zapadaly do rytmů střeleb a nekončících výkřiků. Bylo to děsivé, ale v ten moment jsem ten fakt ignoroval. Soustředil jsem se jen na bolest, kterou mi mozek začal vysílat do celého těla. Brněly mi už i prsty u nohou a tlukot zběsile tlukoucího srdce jsem cítil v krku a slyšel až v uších. Snažil jsem se kolem sebe oslabenou rukou nahmatat svou vojenskou pušku, která mi byla na začátku tohohle všeho přidělena, ale pravděpodobně jsem jí nevědomky upustil při výbuchu. Zvedl jsem hlavu a nutil se okamžitě normálně fungovat, protože na nic jiného nebyl čas. Pomíjel jsem bolest hlavy i to jak se semnou točil svět, když jsem se vracel na nohy.

Přikrčeně jsem doběhl k převracenému autu a schoval se za ním, abych nebyl těm bastardům tak na ráně. Klekl jsem si a otočil se a podíval se skrz prasklé okýnko, abych zjistil, co se děje vzadu. Už nás zbývalo málo a jich bylo pořád příliš. Myslím, že všichni věděli, jak tohle skončí. Přesto jsem si vzal pušku, která ležela vedle staršího mrtvého vietnamce, ujistil jsem se, že v ní je munice a začal se zvedat s úmyslem postřílet těch sviní, co nejvíc.

Ale když jsem jí viděl, nebyl jsem schopný se pohnout. Ztuhl jsem. Stála tam neznámá, ale nesmírně krásná a zranitelná dívka. Stála klidně, její dlouhé šaty byly jediná věc, která se na ní v mírném vánku hýbala. Výraz na její andělské tváři byl neutrální. V očích se jí neblýskal strach ani panika a její tělo se netřáslo. Jen stála a kolem ní umírali lidé. Bylo to jakoby uprostřed toho všeho zmatku zářila svou čistotou.

"Střílej!" Zaslechl jsem odněkud a upřímně jsem vůbec nevěděl, jestli to někdo řekl dva metry ode mě, nebo zařval přes vysílačku. Ale jakmile jsem to uslyšel, něco se ve mně konečně probudilo, já se bez váhání zvedl a rozběhl se pro ní. Jako kdybych jí musel zachránit právě já.

Její oceánově modré oči se dívaly do mrtvého bodu před sebou a ona dál statečně ignorovala fakt, že stojí ve válečné zóně. Pevně jsem chytil její křehkou paži a táhl jí za sebou do uličky mezi činžovní domy. Už jsme tam skoro byli. Chybělo jen pár kroků, když jsem zaslechl další výstřely a věděl jsem, že byly mířeny na nás. Ale podle našeho tempa, které mělo pořád stejnou rychlost, jsem usoudil, že ani jednoho z nás netrefili.

Zastavil jsem se za velkou černou popelnicí, pustil její paži a opřel se o zeď, dívajíc se, jestli sem nikdo nemíří, když její tělo začalo padat.

Ležela mi v klíně a já na ní nechápavě civěl. Byla bezpochyb tou nejnádhernější ženou, kterou jsem kdy viděl. Dlouhé jemné smetanové vlasy jí padaly přes mou ruku, kterou jsem jí držel a téměř se dotýkaly špinavé země, na níž jsem seděl. Azurově modré oči v sobě schovávaly na první pohled nejméně několik tajemství, které bych chtěl odhalovat celý život. Její opálená hruď se roztřeseně zvedala pod krémovou látkou letních šatů. A ta vůně. Byla tak silná a nepopsatelná. Jako kdybyste smíchali všechny své oblíbené vůně do jedné a najednou mi tak nevoněla jen ona, ale celý svět a bylo mi jedno, že bych měl bojovat za spravedlnost a svou zemi, prostě jsem se od ní nechtěl ani na sekundu vzdálit.

Byla anděl? To nevím. Ale držel jsem jí teď v náručí a to mě nutilo cítit se jinak, líp. Z celého světa, ze skoro osmi miliard lidí jsem byl právě já tím, kdo držel tuhle krásnou a nevinnou bytost ve svém náručí.

Usmála se, jako kdybychom právě nebyli uprostřed chaosu, hluku a kulek, které kolem nás lítaly rychlostí světla. Usmála se, jako kdyby jí smrt pomalu neschovávala pod svůj kabát. Usmála se, jako lehký letní vánek, který pro vás znamená konečně uvolnění a příjemný pocit se svobodně po namáhavém dni nadechnout. To necítila žádnou bolest? Nedokázal jsem jí pochopit. Vypadala jako by jen usínala. Unavená se mi věrně dívala do očí a řasy se jí motaly do sebe, protože příliš často mrkala. Její stisk na mé paži, za kterou se reflexně chytla, když padala, začal povolovat a krev vytvářela na hebké látce jejích tenkých šatů velkou rudou skvrnu.

Krvavou dlaň, jíž doteď držela střelnou ránu, natáhla k mému obličeji a položila jí na část líčka, kde jí to má helma dovolila a najednou jsem zpátky.

V tichu, klidu a bezpečí. Ležím v čisté posteli a mé tělo se pomalu probouzí z opakovaného snu.

Sedí u mě. V očích se jí tyčí láska a starost. Hladí mě svou křehkou dlaní po líčku konejšivými pohyby.

Byla anděl? Ano, byla.

Nikdy se nedozvím jejich osud, pokaždé mě vzbudí a vtáhne zpátky do nového rána. Přesto jsme spolu teď a navždy. Jen já a můj jediný sen.