Titanic II

Histrorie se opakuje

Zítra 10.dubna roku 2018 a vyplouvá z přístavu v Sounthamptonu obrovská 270 metrová loď. Jsem Rose a je mi 17 let, na tenhle den už jsem čekala dlouho, hodně dlouho. Moje babička Rose DeWitt Bukkater mi vyprávěla o svém zážitku na Titanicu, když jsem byla menší. Milovala Titanic nadevše a já díky jejímu vyprávění taky. Nejvíce mi vyprávěla o Jackovi. Moc bych si přála se také takhle zamilovat jako babička, ale historie se nemůže opakovat je to nemožné. Zazvonil budík, ještě se mi chtěla spát, ale koukla jsem se na mobil kolik je hodin, 9:00 a v tu chvíli jsme si uvědomila co je dnes za den! Vyskočila jsem honem z postele a zamířila do koupelny, dala jsem si sprchu, zkrášlila se a oblékla si takové krásně bílé šaty s krajkou. Po chvilce se ozvalo: „Rose, zlato musíme jet!" Byl to otec, který na mě čekal s mojí matkou v předsíni. Bydlíme s rodiči v Londýně a do Ameriky jedeme kvůli tátovým obchodům. Zapojila jsem si do mobilu sluchátka a poslouchala svoje oblíbené písničky, když v tom mi zaklepaka na rameno matka, vyndala jsem z uší sluchátka a před sebou jsem viděla obrovskou loď, která měla na levoboku nápis TITANIC II. Připadala jsem si jako ve snu. Okamžitě jsem vystoupila z auta a jenom upřeně koukala na velký železný stroj předemnou. S rodiči jsme vyšli přepravnými schody nahoru a ukázali palubní lístek. Potom jsme zamířili k našemu lixusnímu apartmánu v první třídě, ve kterém už jsme měli nanošená naše zavazadla. Trochu staromódní loď, ale byla to věrná kopie prvního Titanicu, takže jsme se cítila jako v roce 1912. Jelikož jsem měla do večera čas tak jsem řekla matce, že se tu jdu trochu porozhlédnout, „sama" podivila se a ozval se otec: „jen ať jde, je jí už sedmnáct". Matka kývla hlavou a akorát dodala: „dobře, ale najdi si tu nějakou kamarádku, nebudeš tu chodit pořád jen sama." Jen jsme kývla a vyšla z kajuty do dlouhé chodby. Na palubu jsem šla přes obrovskou jídelní s obrovskými schody a u nich byly hodiny, přesně jak to popisovala babička. Měla jsem obrovskou radost a na jednu stranu mi nevadilo že tu jsem sama, trávím čas sama pořád, takže jsem zvyklá. Zamyšleně jsem šla po palubě a porovnávala všechno s babiččiným vyprávěním, když v tom do mně někdo vrazil a já spadla. Ozval se mužský hlas: „Promiň, já vas neviděl madam, nezlobíte se.? Vrhla jsem na něj překvapený pohled a jenom jsem potichu odpověděla: „Ne, to se stává" a usmála jsem se. Podal mi ruku a zeptal se zda mi nic není. Byl to gentleman, měl blonďaté vlasy, které mu padali do očí, ale byl chudý za to moc milý. Zeptal se mne jak se jmenuju a s úsměvem jsem mu odpověděla: „Rose DeWitt Bukkater" tak podivně se zatvářil a já se ho zeptala jak se jmenuje on. Jen tak potichu špitnul: „Jack, Jack Dawson" těší mne madam. Nezlobte se ale už musím jít a odešel. Divila jsem se že tak najednou odešel, ale otočila jsem se zpátky a šla zpět do kajuty