Ohnivé srdce

Kresba a Drak

Vstávání, jedna z věcí, které jsem na ránu nenáviděla. Ale zlá nálada a nechuť k budíku, který neúnavně zvonil, mě přešli, hned jak jsem si vzpomněla, že dnes je ten den.
Den, kdy nastoupím do nové školy a nechám tu starou za sebou.

Jistě, ráda bych si pobyla ještě tak měsíc, dva doma, ale škola volala a já jsem se na ní těšila.
Odhodila jsem ze sebe peřinu a prudce se zvedla. Zatmělo se mi před očima a ihned jsem padla zpět, vstala jsem příliš rychle.
Znovu jsem se zvedla a pohlédla na budík.
Bylo půl šesté.

Času jsem měla dost.
Jako první jsem zamířila do koupelny, tam jsem provedla jednoduchou ranní hygienu, neviděla jsem důvod v tom se o sebe nějak víc starat, místo toho jsem se šla obléct.
Vzala jsem si tílko a kostkovanou košili, mojí oblíbenou, se kterou jsem ukončila školu a džíny, které jsem si koupila nedávno, na straně měly černého draka.

V kuchyni nikdo nebyl, táta zase spal v práci a máma už odešla, všimla jsem si nedopité flašky od alkoholu na lince vedle dřezu, nezapomněla si dát pár skleniček než odešla.
Bylo to smutné, že po mém dokončení školy odhalila svůj alkoholismus, snad ještě před tím pila, ale potají abych to nevěděla.
K ničemu jí ty tajnosti nebyly, věděla jsem to už před tím, ale nechtěla jsem jí o tom říkat.

Udělala jsem si rychlou snídani a všimla si, že na stole jsou položené peníze a u nich papírek.
Psala ho mamka, ale to už v sobě něco měla, protože písmo bylo kostrbaté a místy přeškrtané.
Peníze byly pro mě, abych si zaplatila autobus a koupila svačinu.

Znechuceně jsem papírek zmačkala a vyhodila, vzala si peníze a vypadla ven.
Bydlely jsme ve vile na konci ulice, sousedi nás nenáviděli kvůli penězům, co naše rodina měla a ve škole se mi všichni snažily dostat pod kůži, to jsem na tom nenáviděla nejvíc, být známá.
Škola, kam jsem šla, byla moje další šance zapadnout jako normální studentka, ale jak jsem slyšela ta škola byla zřejmě plná boháčů bez talentu, kteří si možnost tam nastoupit koupily.
Já jsem si tu školu vybrala a vykreslila si svou cestu tam.
Díky mým schopnostem jsem se tam dostala a ne díky penězům, které naše rodina měla.

Jakmile jsem vypadla z domu, ulevilo se mi, protože ta tíživá atmosféra, která v domě panovala, mi ničila hlavu, skoro stejně jako deprese a sebelítost.

Já jsem se od rodičů lišila, nechtěla jsem být jako oni, což jsem dokázala, když jsem se nechala přebarvit.
Chtěla jsem i tetování, ale na to mi nezbyly peníze a navíc jsem se bála, protože to mělo bolet a já bolest nesnáším skoro stejně jako krev, která po ní většinou následuje.

Autobus jsem nakonec stihla jen tak tam, už chtěl zavírat, když jsem k němu doběhla a udýchaně na něj mávala.
Znala jsem ho, vozil mne do školy a ze školy každý den „Ale, Scarlet, jedeš do města?" zeptal se a usmál se na mě „Jedu a co děti?" usmála jsem se nazpět, takový hodní lidé se často nenajdou „Malá má první den školy a Paul nám včera začal mluvit." odpověděl a zavřel za mnou, posadila jsem se na volné místo u něj „Tak to gratuluju." usmála jsem se „Co máma, pořád chlastá?" zabrousil na tenký led „Jo...Jsem ráda že jsem s ní ráno nemusela mluvit." odvrátila jsem obličej a hleděla z okna „Děti se po tobě ptají, už jsi se dlouho nezastavila." změnil téma a mě se ulevilo, že už se nemusím bavit o své spropadné rodině.

„Poslední dobou jsem neměla čas, ale slibuju, že jakmile si najdu čas mezi školou a prací, tak přijdu." odpověděla jsem s úsměvem.

Po nějaké době jsme dorazily do města a já začala pomalu poznávat ulice, kterými jsem chodila do školy a ze školy každý den.
Kam jsem si chodila pro svačinu, kam jsem se chodila najíst a kde všude jsem si vidělávala, abych si nemusela brát peníze od rodičů.