Ohnivé srdce

Plamen v Srdci

Uběhl měsíc a já jsem si ve své třídě začala připadat více jako doma, než u mých rodičů.
Úsměv, kterým mě každé ráno obdarovávala moje nová a nejlepší kamarádka Emily, byl pro mne více než-li náš prázdný dům, kam jsem se každý den ze školy vracela.

Neměla bych si to ani pomyslet, ale ani rodiče pro mě nebyly více, než moje kamarádka.
Začala jsem s ní chodit i mimo školu, přicházela jsem pozdě domů a neřešila jsem to.
Někdy jsem se bála, někdy mi moje touha s ní být nedovolila jednoduše odejít, jakoby mě k ní poutalo neviditelné lano, které se nemohlo přetrhnout a jakoby pokaždé, když jsem se s ní ráno před školou objala, to lano smotalo mě i jí dohromady.

Usmívala jsem se, když jsem byla s ní a její přítomnost mi dávala ohromnou inspiraci, nedokázala jsem si po tom měsíci představit život bez ní.
Na papíře o hodinách vznikaly úžasné obrazy, moje touha se zdokonalit a dokázat, že jsem se tam nedostala jen tak se znásobila a to tím, že jsem se na té škole chtěla udržet, abych mohla být s ní.
Učitelé, ani nikdo jiný si našeho úzkého vztahu nevšímal a nechali nás být, někdy jsme i s nimi někam vyrazily, ale nešla bych, kdyby nešla Em.

Po dalším měsíci jsme chodily na dlouhé procházky po městě v okolí školy a každý den jsme se bavily o místech, která bychom chtěli navštívit, bavily jsme se o místech, která pro nás byla nedosažitelná a někdy jsme jednoduše navštívily nějaké staré budovy, prostě jen tak.

Dokud se nepřihodila ta nešťastná nehoda, od které naše životy už nebyly takové, jaké jsme do té chvíle, do toho smutného a zároveň velmi šokujícího okamžiku, prožívaly.

Bylo po škole a Emily mi řekla, že nedaleko toho opuštěného motelu, kde jsme se včera byly podívat, je ještě jedna, velmi stará a schátralá budova, kterou mají bourat, ale byla by škoda, takové místo nechat bez povšimnutí, bez jediné vzpomínky a krásného zážitku.
Dohodly jsme se na srazu a o několik hodin později už jsme stály na cestě před ten starý dům.

Emily mi po cestě vyprávěla, jak sem jako malá zavítala a její rodiče jí řekli, že jednou jí to místo bude patřit, že bude vlastnit to všechno a ona už tehdy věděla, že to tak nebude, protože stejně jako teď, ani tehdy neměli moc peněz „Máma se pořád smála a když ona, tak já jsem se smála taky, stejně jako táta." řekla a na tváři jí zahrál optimistický úsměv „Chápu, taky bych chtěla mít takové rodiče, kteří by se mnou byly....Ale moje mamka je strašná." prohlásila jsem a svěsila hlavu, její pohled byl k nevydržení „Neboj, tak zlý to zase bejt nemůže." snažila se mě přesvědčit, ale to nebylo v tu chvíli možné, kdyby jen znala mojí chlastem prožranou matku a upracovaného, věčně naštvaného otce „Neznáš je...I když nemáte s mámou a tátou moc peněz, stejně se o tebe starají tak, jak by to správní rodiče dělat měli....No...my peníze máme, ale ta láska tam nějak vyprchala." ucítila jsem její dlaň v té své, propletla se mnou prsty „Neboj se, jestli nemáš je, budu tu já." prohlásila a přitiskla se na mě ramenem.

To bylo poprvé, co jsem k ní ucítila něco víc, než jen pouhé přátelství.

Najednou se mé pocit změnily, moje srdce začalo bít hlasitěji a lano, jež nás spojovalo, jakoby se o něco zkrátilo.
Usmála jsem se a nasála vůni jejích vlasů, levandule....Příjemně mě lechtala v nose.
Celou cestu jsem nasávala její vůni vlasů a zkoušela si uložit do paměti, jako bych jí cítila naposledy.

Najednou jsem ji vnímala jinak, jako svojí....Jako svojí přítelkyni, pro kterou bych byla ochotná klidně i zemřít, stejně jako ona pro mě...Nevěděla jsem, jestli to tak cítila i ona, ale já jsem to tak cítila určitě a stačilo jen se na ní podívat, hlídat si své štěstí, aby mi nikam neuteklo, jako to už mnohokrát udělalo.
Emily byla pro mě středobodem vesmíru, hrála jsem si na ochránce, jež jí opatroval, jako bych snad mohla změnit náš osud, jaký nám dvěma byl určen.