Ohnivé srdce

Hra o čas....

Za celou noc se mi zdál jen jeden jediný sen. Snila jsem o tom, jak s Emily bojujeme...Ale ne bok po boku...Byla jsem naštvaná, smutná a vyděšená zároveň, všechny ty pocity se slily dohromady a dali mi dohromady tu nejhorší noční můru, jakou mohly.
Emily byla obklopená černou mlhovinou a držela v ruce něco jako meč, její oči byly plné slz a leskly se v nich strach a lítost. 
Nebyla jsem schopná jí ublížit a ona mě také ne, ale neměly jsme na vybranou.

Když jsem se probudila, Flame se ke mě pevně tiskla a její teplo, proudící do mě skrze naše spojení bylo tak příjemné, až se mi nechtělo vstávat, nebo ji jakkoliv budit, ale zespoda se ozvaly kroky a po schodech začala vycházet máma, slyšela jsem její lamentování na ty zatočené schody „Zatracený schody, čí to byl nápad je sem dávat?" odfrkla si a zastavila se před mými dveřmi.
Rychle jsem probudila Flame, ta okamžitě vycítila situaci, protože měla snad ještě lepší čich než já a okamžitě se rozplynula.
Ve chvíli, kdy mé ruce, doposud ležící na jejích bocích opadly, matka vešla dovnitř „Scarlet...?" zastavila se, když mě viděla, jak ležím oblečená v posteli a snažím se dělat že spím.

Nepoznala, že jsem ve skutečnosti vzhůru a to mi hrálo do karet...Původní vztek ze mne vyprchal a já cítila jen lítost vůči osobě, kterou jsem si znenáviděla a ona si to zdá se uvědomovala „Scarlet..." zašeptala a jemně se mnou zatřásla. Otevřela jsem oči a párkrát zamrkala, přeci jen na mne bylo to prudké světlo náhlé „Hmm?" zamručela jsem a znovu oči zavřela „Chci si s tebou promluvit." zašeptala a usmála se, opětovat jsem jí jej nedokázala, tak jsem jen přikývla a dále ležela „Scarlet, vím že to máš s námi těžký, ale přísahám, že už se budu snažit, že od teď už to bude jiný." s pramalým zájmem jsem se na ní obrátila „To jsi říkala i minulý týden." namítla jsem „To ano...Ale tentokrát jsem si sehnala psychiatričku." prohlásila jakoby hrdě.

„Pamatuješ si, že jsi za mnou včera večer šla?" zeptala jsem se, byla jsem zvědavá, jestli si vůbec pamatuje, jak její dcera křičela bolestí „Nejsem si jistá, stalo se něco důležitého?" odpověděla a její úsměv se ještě roztáhl.
Dopalovalo mě to k nepříčetnosti „Ty mi chceš říct, že si nepamatuješ nic?!" vyjekla jsem a šokovaně si zakryla ústa oběma dlaněmi.

Jak jsem prudce vstala v rozčílení, shodila jsem jí na zem a ona tvrdě dopadla na podlahu. Okamžitě jsem se zvedla a sehnula se k ní „Proboha promiň! Omlouvám se, to jsem nechtěla, neuhlídala jsem se....Promiň!" skoro jsem plakala jak mi to bylo líto, takhle jsem skutečně vylétnou nechtěla „Scarlet...Co se to s tebou děje?" zeptala se matka, držíc se za hlavu, do které se slušně udeřila.

Uvědomila jsem si, že v hloubi duše mám pocit, že si to zasloužila a znechutilo se mi, že se mi to líbí „Nic se se mnou neděje, jsem jenom v přechodným období, to zvládnu." nezmiňovala jsem, že by mi mohla pomoct, protože by to nemělo smysl. I kdyby se snažila mi pomoct a možná to i zvládla, já bych nesnesla ten pocit, že mi pomohl někdo, koho celý život nenávidím.

Flame mé myšlenky a názory slyšela, ale mlčela, protože mě chápala. Doufala jsem, že mě chápe, protože se stala něčím víc, než jen přítelkyní a dračicí, jejíž duši chráním...Byla to duše, která je mým odrazem v zrcadle, mou oblohou, odrážející se v očích, hledících k obloze, mým sluncem, mými hvězdami.

Nebyla mým vším, nebyla mým měsícem, nebyla mým srdcem, nevládla mým smyslům, ani mému srdci, těmto věcem vládla Emily a já si toho skoro nevšimla, skoro jsem si to neuvědomila, ale Emily byla doopravdy mým vším, mým nejcennějším pokladem a já si ho rozhodla vážit nadevše, co jsem v životě držela v rukou.

Chtěla jsem cítit vůni jejích vlasů, jemnost její kůže, vůni jejích vlasů, jejího oblečení, kráse jejích očí, chtěla jsem vidět ten nádherný úsměv, ty třpytící se oči plné života, radosti a štěstí, možná bych v nich jednoho dne mohla vidět i lásku....Doufala jsem, že tu lásku uvidím.