Oceán

Sedím v koutě ve školní umývárně. Kolem mě leží rozsypaný obsah mého batohu. Musela jsem být v bezvědomí. Nevím, která bije. V uších mi hučí a před očima mám mžitky. Co se stalo? Udělali mi to zase? Kouknu se na své ruce - samá modřina. Slyším hlasy o vysoké frekvenci. Je to ona? Proč mě tak mučí? Nic jsem jí přece neudělala. Začnu tiše vzlykat. Vtom ke mně přijde ta osoba a koukne se mi do očí.

,,Máš už dost? Nebo chceš ještě přidat, ty špíno jedna." podívám se na ní svýma uplakanýma očima ale nejsem schopna cokoli říct. ,,Neumíš mluvit nebo co?" a schytávám od ní ránu do obličeje. Přes všechnu tu bolest uvnitř mě jsem ani necítila, že mi vypadl zub. Mé bílé tričko začíná měnit barvu. Už dost už dost. Snažím se křičet, ale po chvilince zjišťuji, že je to jen uvnitř mé hlavy. Pokouším se zvednout na nohy. Špatný nápad. Dostala jsem další ránu. Nejdřív obličej. Pak kopanec do břicha. A ještě jeden. Myslím, že mi prasklo žebro.

Náhle jsem uslyšela zvuk, který se mi rozhodně ani trochu nelíbil. Blíží se ke mně pomalé, avšak odhodlané kroky. A zase ten zběsilý výraz ve tváři mé šílené spolužačky. Zvedá ruku s velkým kuchyňským nožem. Sbohem mami, sbohem tati.

Už je to tři měsíce, co se snažím vypořádat s šikanou. Jsem z toho zoufalá, ale pokouším se nedávat to najevo. Ne před svými rodiči. Zlomilo by je to. Mysleli si, že když se přestěhujeme z Polska sem, do malého městěčka v České republice, jehož jméno není ani zajímavé, natož důležité, bude všechno lepší. Že si najdu kamarády, že zapomenu na ponižování ve staré škole, že budu šťastnější atd., atd. Kecy. Jen samé kecy. Nikde není dobře a ani už nikdy nebude. Je to všechno akorát horší. Ale ani mámě, ani tátovi to nemůžu říct, byli by zklamaní jak ze mě, tak ze sebe.

Bojím se chodit do školy. Bojím se tý zatracený nány Petry a jejího nohsleda, Anety. V životě jsem jim nic neudělala, ale asi si myslí, že je to bůhví jaká legrace ničit mi pomůcky a tahat mě za vlasy. Jen na srozuměnou, to bylo prvních pár dní. Teď jsem pro ně jen špinavá katolička, co nosí hnusný hadry a neřekne jediný sprostý slovo, protože by ji Bůh potrestal. Když nemají náladu, uhodí mě...kamkoliv...do hlavy, do břicha. Ničeho se nebojí. Hlavně je nic nezastaví. Vyhrožují mi, že když to někomu povím, zabijí mě. A ony jsou tak agresivní a pitomé, že bych se ani nedivila, kdyby mne opravdu zabily. Tohoto rozsudku se tak šíleně bojím, že se mi o tom každou noc zdá. Jak mě bijí a nakonec probodnou.

Co je mi po Bohu? Kdyby tu byl, pomohl by mi. Před rodiči dělám, že v něj stále věřím, ale v hloubi duše vím, že neexistuje a nikdy existovat nebude. Jsme mu všichni ukradení, přesně tak, jako je on ukradený mně.

Do školy přicházím vždy na poslední chvíli, abych měla aspoň hodinu volnou než o další přestávce začne peklo. První hodina je angličtina a jelikož je máma napůl Angličanka, mluvím plynule, takže nedávám pozor. Pod lavicí si zapisuji do svého deníku. Píšu tam úplně všechno, od fyzického ubližování až po moje pocity. Ty zabírají většinu zápisníku, protože to nemám komu říct a je toho požehnaně. Ještě bude toto trýznění pár týdnů pokračovat a můj deník bude tlustý jako teta Rozárka. Ne, promiň tetičko, ty nejsi tlustá, jen prostorově výrazná.

Po hodině se vracím pomalým tempem do naší třídy. Před vchodem dovnitř se zahledím na cedulku na dveřích. 9.B ... Bé jako blbouni. To sedí. Malinký náznak úsměvu. To je novinka. Nesmála jsem se snad tisíc let.

Tiše se posadím k sobě do lavice a vyčkávám. Byla bych naivní, kdyby čekala jen na další hodinu. S nervy v kýblu očekávám, co mi zas kdo vyvede. Nemá to dlouhého trvání.