Alfa |OPRAVA|

VII. Bayer

„Ahoj Terezko, Miška je v nemocnici, měla autonehodu a myslela jsem, že by byla ráda kdyby ses za ní dojela podívat." stála jsem na místě jako opařená. „A jak je na tom?" vyhrkla jsem ze sebe. „Má jen zlomenou ruku, jinak je v pořádku." oddychla jsem si. Opravdu mi spadl kámen ze srdce, nedokážu si představit, co bych dělala,kdyby měla vážná zranění. Při pomýšlení na to, jak bych se psychicky zhroutila jsem zapomněla na Míšinu maminku, která mě vyjmula z mých myšlenek svým hlasem. „Ach ano pardon. A kam mám vlastně dojet?" otázala jsem se nedočkavě. „Do Prahy, smskou ti pošlu přesnou adresu." Souhlasila jsem a rozloučila se.Zanedlouho mi došla sms. Našla jsem si autobus, nocleh a konečně se mohla balit. Autobus mi jede ve 4 ráno. Páni. „Teo? Jdeš si s námi připít? Počkat, ty někam jedeš?" vtrhla mi Lenka neočekávaně do pokoje. „Kamarádka měla autonehodu, tak za ní jedu do nemocnice." Lenka na nic nečekala a objala mě. „Ono, na spánek už je pozdě, jede mi to ve 4, takže asi budu s vámi."zamumlala jsem a usmála se nejistě na Lenku. Šli jsme tedy ruku v ruce do rádoby obývacího pokoje. Za ty tři hodiny jsem vypila asi 2 litry kafe, které mě udržovalo při životě a pomalu jsem vyrazila na nádraží. Když jsem tam dorazila už tam byl přistaven žlutý Student Agency autobus. Pozdravila jsem řidiče a usadila sena své místo. Seděla vedle mě velmi milá paní, která byla možná až moc zvídavá na můj vkus. „Já jedu za svýma vnoučátkama. Víte, bydlíme od sebe daleko, tak se tak často nevídáme a dcera odjíždějí s manželem na dovolenou, tak je budu mít jen pro sebe. A co vy? Jedete za přítelem?" potichu jsem se zasmála jejímu nadšení a zároveň jí odpověděla:„Nene, jedu do nemocnice navštívit kamarádku." jenom kývla „To víte, můj muž je už mrtev, ale víte ráda vzpomínám na ty staré časy.." nostalgicky si oddychla a pokračovala: „Víte, poznali jsme se, když byl ve službě, jako voják, chodili jsme spolu k jedné kapličce, no a pak se mi narodila moje dcera, tak jsme se vzali." smála se. Začala se červenat. Šlo na ní vidět, jak moc jí její muž chybí. Stále splétala své prsty, nenavazovala oční kontakt. Byla nervózní.„Ach východ Slunce, koukněte, není nádherný?" pobídla jsem ji. Její bílé vlasy v ranním světle zářily, ale ne tak jako její oči, až při této příležitosti jsem si všimla, že má rozdílnou barvu očí. Jedno modré, jedno hnědé. „A co studujete slečno?" zeptala se. „Chodím na uměleckou školu."Usmála jsem se na ni. „Mám moc ráda umění. Znáte Johanna Bayera?" zeptala se zvídavě. „Bohužel neznám, nějaké jeho dílo neznáte?" poškrábala jsem se na zátylku hlavy. „Nene slečno, to byl astronom, ale vydal knihu souhvězdí, které objevil. Jsou tam moc krásné kresby." začala něco hledat v tašce, až najednou vytáhla obrázek se souhvězdím. „To jsem dostala od svého muže. Byl to blázen do vesmíru. Je to ilustrace z té knihy." podala mi obrázek, ze kterého jsem poznala, že se jedná o souhvězdí kentaura. Zvrásněný prst té milé paní odhalil jednu konkrétní hvězdu. Bylo u ní napsané řecké písmeno. „Alfa?" zamumlala jsem si „Ano, nejjasnější hvězda. Tenkrát mi řekl, že jsem jeho Alfa a on byl mou. Bylo to pro nás takové synonymum pro miluji tě." zasmála se. „Přeji vám slečno, aby jste taky jednou našla svou Alfu." stiskla mi mou ruku a já jen přemýšlela. „Copak slečno, nějak jste zamlkla." Mávala mi před očima Maruška, jak jsem zjistila z věnování na obrázku. „Já, jen jsem se zamyslela. Uvědomila jsem si, že už svou Alfu mám, jen jsem to nějak přehlížela."Maruška mě pokárala svým pohledem. Celou cestu jsme si s Maruškou povídaly, až jsme dorazili do Prahy, kde jsme se obě opět vydali na svou vlastní cestu. Bylo 6:30, návštěvní hodiny jsou od deseti, měla jsem ještě čas dojít na hotel, ubytovat se a stavit se někde na snídani. Modlila jsem se ať v metru někde špatně nepřestoupím. Dorazila jsem do obchodního centra Anděl a zamířila do obchodu s bio výrobky. Alespoň v Praze můžu žít zdravě no ne? Moje nakupovací umění se opět projevilo a místo plánovaných deseti minut jsem ve Zdravíčku byla dvě hodiny. Nebylo času nazbyt, a tak jsem vyrazila do nemocnice. Na recepci jsem se ohlásila, řekli mi číslo pokoje a já vyrazila. Šla jsem po nekonečně dlouhé době a těšila se až Míšu uvidím. Šla jsem kolem pánských záchodů a vrazil do mě jeden z pacientů.„Panebože omlouvám se." Měl sklopenou hlavu a držel se za ni,měl ji částečně obvázanou. „To nic, moje chyba." koukl sena mě. „Ště- Štěpáne?" Co dělá v Praze? Co dělá v nemocnici? Začala jsem se klepat. „Terezko? Co tu děláš?" Byl zaskočen stejně jako já. Silně jsem ho objala až mi naběhly slzy do očí. „Dojela jsem za kamarádkou, měla autonehodu. Co tu děláš ty?" Cítila jsem jak mu zběsile bije srdce. „Já, já měl taky autonehodu." Zarazila jsem se. Proč mi o tom nikdo nedal vědět? Bylo to snad proto, že jsme se tak strašně dlouho neviděli? Od doby, co jsem se před třemi měsíci vrátila na byt za Markem se Štěpův stream opravdu rozjel a stejně tak i jeho yt kanál. Byl časově vytížen. Nemohli jsme se vidět. „Chyběla jsi mi." držela jsem ho co nejpevněji jsem mohla. „Ty mě taky." Vyvlékl se z mého objetí. „Nepůjdeme si promluvit spíše na pokoj?" propletli jsme své prsty a rozhodli se jít do pokoje. Šel naproti nám menší hlouček lidí, ve kterém jsem spatřila i Míšu. „Koukej, to je Míša, za tou jsem přijela."všichni tři jsme si mezi sebou vyměnili nechápavé pohledy a pomalu se k sobě přibližovali.  

Vítej u další části! Nevšimli jste si na této části něčeho zvláštního, hm? Modří už vědí a ano je to správně! Získávají zlatého bludišťáka! Pro tým červených zde mám vysvětlení. Rozhodli jsme se s MishellMotio jsme totiž propojily naše fanfikce! Pokud jste její fanfikci ještě nečetli, tak šup ať už jste tam! Myslím, že tato spolupráce bude zajímavá jak pro nás, tak i pro vás. Určitě mi dejte vědět, jak se vám tato spolupráce bude líbit. Mějte se krásně, skládejte básně a uvidíme se u další části! #baxčus