Vampire Prince And Werewolf

Kapitola 9. - Bezpečí

Probudil jsem se s takovým tím pocitem, že nic nemůže být lepší. Byl jsem štěstím bez sebe. Pořád jsem myslel na včerejší noc (samozřejmě, že v dobrém). Pokaždé jsem se zachvěl, když jsem si vzpomněl na Jayovy hřejivé polibky.

Oblékl jsem se a vyšel z pokoje. V saku už jsem se necítil tak dobře jako před tím. Připadal jsem si jako svázaný. To byl jen další důvod k tomu, abych se večer převlekl do "normálního" oblečení.

Toto ráno jsem však nikam nespěchal. Jay mi včera tak zlepšil náladu, že mi ji dnes nemohlo nic zkazit.

Z vesela jsem mířil na snídani. Došel jsem do velké síně a posadil se na své místo. Málem jsem si nevšiml, že místo na proti mě je prázdné.

"Otče?" tiše jsem promluvil na muže sedícího v čele stolu.

"Ano?" věnoval mi svou pozornost.

"Kde je matka?" zadíval jsem se před sebe.

"Venku." odpověděl krátce. "Víš přeci, co je za den?!" nespouštěl oči ze dveří. "Bariéra slábne a pokud se v čas neobnoví, tak..."

"Ona se ale vždy vrací před úsvitem." odsekl jsem.

"Vaše veličenstvo! Vaše veličenstvo!" dveře se rozletěly a dovnitř vběhl muž, myslím, že to byl Egaros, patřil k hlídce. "Stalo se něco strašného." poklekl. "Královna Kassandra je... je mrtvá."

Srdce se mi zastavilo. Mrtvá? To nejde, musí to být nějaký omyl, má matka nemůže být mrtvá. Malátně jsem vstal ze židle a zavrávoral. Rozmazaně jsem viděl, jak se je mě přiřítil Kristian a pevně mě objal.

"Vyslali jsme průzkumný tým a ten se vrátil s těly. Královna a celý její doprovod, úplně všichni..." oznamoval roztřeseným hlasem.

"Kdo to byl?" zeptal se otec bez náznaku jakékoli emoce.

"Byli tam dva vlkodlaci. Máme je oba." odpověděl. "Živé." dodal.

V hlavě mi hučelo a všechny hlasy se ke mě donášely z obrovské dálky.

"Je mi to moc líto." zadíval se mi Kristian do očí.

Chtělo se mi brečet, ale vzchopil jsem se. "Vem mě za nimi."

"Nemyslím si, že je to dobrý nápad." odporoval mi.

"Je mi jedno, jestli to je, nebo není dobrý nápad." rozzlobil jsem se. Nechtěl jsem být na něj takový, ale byl prostě první člověk, co se mi připletl do cesty. Potřeboval jsem si vylít na někom vztek.

"Tak dobře." usmál se.

Překvapila mě jeho reakce. Pořád jsem na něj kašlal a pak na něj jenom křičím a on je stále milý.

Pomalu a v tichosti jsme kráčeli po schodech dolů k žaláři. Je to dost staromódní, ale je to součást celé stavby, která taky není nejmladší.

Všechny cely byly prázdné až na jedinou.

"Princi." pokynul mi hlídač.

"Pusť mě dovnitř." rozkázal jsem mu.

Hlídač nejprve zaváhal, ale když si všiml mého výrazu, tak mi otevřel.

S Kristianem po boku jsem vešel. "Proč?" položil jsem jim jednoduchou otázku. "Proč jste ji zabili?"

Stíny rohu se pohly. "My nikoho nezabili, ale teď to napravím."

Nestihl jsem uhnout a muž s kratšími vousy na mě skočil. Během mžiku už ležel na zemi bez hlavy. Kristian stál nade mnou s červenýma očima, ze kterých přímo vyzařoval vztek.