Strážci Bran - Dávný odkaz

Otcovy stíny

Z pohledu Jacka Gorta (otec Davida)

Vběhl  do kuchyně, kde jsme s otcem řešili zvláštní sny mého syna. Opět mi vyčítal, že jsem to před ním tajil. Připomněl mi moji přísahu bohům, k čemu jsem se zavázal v Davidově věku. Před ním se sice tvářil jako nejmilejší dědeček na světě, uvnitř však zůstal stejný. 

"Máme problém, a to velký," řekl David dívaje se na mě. V jeho očích se mísilo šílenství se strachem. Ten pohled jsem znal moc dobře, nejhorší tajemství naší rodiny se dralo na povrch a odnesl to zrovna můj syn. Ne to se mi určitě jen něco zdálo.

"Sedni si," řekl otec a šel postavit vodu na čaj. Asi jsem to zdědil po něm, to řešení všech problémů pomocí čaje. David se posadil na židli vedle mě. Teď se díval do prázdna, jeho duch poletoval někde v krajinách mlh, nebylo dobré jej rušit. Ale otec toho nedbal, nikdy nemyslel na dobro jiných.

"Davide," oslovil jej, "řekni nám, co se stalo." 

"Coo?" podíval se na mě zmateně David. Najednou mi došlo, že jsem nesplnil svoji přísahu, neochránil jsem jej před tím vším, co jej čeká. "Co si říkal, dědo?" 

"Abys nám řekl, co se stalo, podle čeho usuzuješ, že máme problém?" zopakoval svoji otázku otec. Připadal jsem si najednou neviditelný. Voda už v konvici bublala. Zvedl jsem se k ní, jelikož to vypadalo, že to nikdo jiný neslyší. Adam se posadil naproti Davida a projížděl jej zkoumavým pohledem, jak nějakou laboratorní myš, u které pozoruje příznaky neozkoušeného léku. Zalil jsem připravený čaj v hrnku a podal jsem jej svému synovi. Podíval se na mě. Usmál jsem se na něj. 

"Napij se, to zklidní tvé myšlenky," řekl jsem mu a hned jsem se obrátil k otci, "a ty jej nechej chvíli vydechnout a vzpamatovat se." 

"Tlačí nás čas, Jacku, moc dobře to víš. Řetěz je tak silný, jak jeho nejslabší článek, naši předci se setkali s horšími věcmi a nesložili se z toho. On to musí zvládnout taky." Tvářil se dost uraženě. Už jsem chtěl něco namítnout, když tu David promluvil: "To je dobrý, tati."

Postupně nám do nejmenšího detailu vylíčil, co se stalo, popsal toho muže, jenž jej varoval. Podíval jsem se na otce a on mě přikývnutím na souhlas ujistil, že jsem správně odhadl o koho šlo. Nevím proč, ale najednou jsem si připadal šťastně, jako v dětství, kdy jsem dělal vše, abych udělal otci radost. Rychle jsem tu představu zaplašil a vrátil jsem se k Davidově vypravování.

 Nevím, David si toho musel všimnout. Asi jsme nebyli tak nenápadní, jak jsme si mysleli. "O co tady jde, co mi tajíte?" zeptal se dotčeně.

"Hodně věcí, chlapče," odvětil otec. "Ještě nepřišel čas, abys mohl rozumět všemu," dokončil jsem jeho myšlenku. 

"Ale jestli mám pochopit svůj život, měl bych vědět všechno potřebné," nedal se odbýt. Otec z něj bude mít radost, konečně někdo, kdo o to i stojí. 

"Nikdo neví vše potřebné, jinak by bylo všechno o dost snazší. Věř mi, jestli ti to tvoje mysl dovolí, ale ani já přesně nerozumím tomu, co se tady děje. Jedno je jisté, rituál otevření vnitřního zraku nebyl proveden dokonale," podíval se otec na mě se svým káravým pohledem, jež mě mnohdy doprovázel během výcviku, "nebo tě někdo nenaučil jej ovládat. To, co se děje, je jednoduché, přepadávají tě vize. Problém je, že ses narodil do rodiny, která na to trpěla vždycky. Proč, to nikdo netuší. Možná za to může naše krev."

David byl možná ještě víc zmatený. "Ale co to varování, to to mám nechat plavat?"

"Nikoliv, chlapče, jen jej musíme pochopit. Na to, bohůmžel, nestačí jen jedna rodina."