Dcerka Slavné Hvězdy

5. část

(Krásná písnička k poslouchání při přemýšlení u tohoto dílu.)

Pohled Wall

Jsem ve sprše a pořád přemýšlím nad svým nenarozeným bratrem. Moje mamka je už ve čtvrtém měsíci. Trochu mě štve, že mi to neřekla dřív. Ale už s tím nic nenadělám. 

Vypnula jsem vodu, vylezla ze sprchy a usušila se. Zalehla jsem do postele a prohlížela si různé stránky na telefonu a zachvilku jsem se ponořila do říše snů. A představovala si můj zbytek života. Tak ale to dělá každý ne? Každý si rád představuje něco co se nikdy nestane.

Ráno proběhlo stejně jako každé jiné. Můj život je samej stereotyp. Došla jsem do školy. Do třídy jsem vešla chvilku před zvoněním. Sedla jsem si vedle své kamarádky Amandy.

"Ahoj Am"

"Ahoj wall"

Ve chvíli, kdy jsem se pořádně posadila , tak do třídy vešla učitelka. Učitelka , kterou moc nemusím. Učitelka na češtinu. To je ta nejhorší učitelka na škole. Nikdo jí nemá rád, ale jí to prostě nevadí. 

Hodina skončila a s Am jsme se odebrali ke svým skříňkám. Po cestě jsme viděli z dálky partičku kluků , kterým se snaží všichni lézt do zadku. Takovej malej gang Nagelovanejch a namachrovanejch kluků. 

Jeden z nich, když okolo nás procházeli, mi schodil na zem vše co jsem držela v tu chvíli v ruce. Co byli samé učebnice a sešity. 

" Dávej si bacha"  Kdo by se udržel, kdyby mu tohle někdo udělal? Řekla bych, že nikdo.!

" To bylo na mě?" Na koho jinýho asi, to je idiot. Grr. Už mě začíná vytáčet.

"Vidíš snad někoho jiného na koho by to mohlo být?" Ta inteligence.

" Já jsem asi blbě slyšel" A začal se neuvěřitelně začal smát. Nakonec přestal a podíval se na mě vražedným pohledem.

"Měla by sis dávat bacha na to co z tý pusy vypouštíš. Příště už to jentak nenechám a bude zle!" On si asi myslí, že se ho bojím. Jak vtipné.

Přestala jsem si ho uplně všímat a začala jsem si otevírat skříňku, když v tom mě přimáčkl na skříňku. Škubl mým zápěstím, tak abych se mu musela podívat do obličeje. Sykla jsem bolestí.

"Doufám, že jsi mi rozuměla!" Jen jsem mu přikývla na souhlas a on mi pustil zápěstí. Musela jsem si ho hned promnout, jelikož to strašně bolelo.
Všimla jsem si, že všichni se začali smát. Až na jednu osobu, která se na mě lítostně podívala. Byl to taky nějakej nagelovanec, ale byl jiný, nesmál se mi, litoval mě. Ani ho neznám, vůbec nevím, kdo to je a natož, jak se jmenuje. Najednou ten neznámý promluvil a všechny vyrušil z jejich smíchu.

" To už by stačilo, ne?! Jdeme. Nemáme zas tolik času. Zapoměli jste snad?" To znělo jako kdyby mě chtěl bránit, jelikož se na mě krásně usmál.

"Bro, klid už jdeme." Konečně odcházeli a ten neznámý krásný kluk se na mě ještě otočil a věnoval mi provinilý úsměv a ústy naznačil promiň a odešli.

Tak teď vůbec nevím co si mám myslet. Jen to předemnou hrál, nebo je doopravdy jiný a snažil se mi pomoct , tím že s nimi odkráčel? Motají se mi myšlenky a nevím co z toho vyvodit. Chtěla bych zjistit, kdo to je a jak se jmenuje. Od té doby co jsem ho viděla jsem strašně mimo, asi jsem ho tu ještě nikdy neviděla.

Pořád nemůžu zapomenout na ten jeho úsměv byl nádherný. Abych vám ho trochu přiblížila, tak vám ho trošku popíšu. Karamelově hnědé zářící oči, čokoládově hnědé vlasy, luxusní svaly, které šli vidět přes jeho obtáhnuté tílko a nejdůležitější věc je ten jeho nádherný úsměv.

Všichni říkají, jak jsem bohatá a můžu si dovolit vše, ale moje sebevědomí už mi nikdo nevrátí. Celý rok, celej ten dementní první ročník, celá tahle debilní škola na kterou musím chodit, protože je prestižní a moji rodiče nechtěj, abych chodila na obyčejnou školu. A to, že mě tady šikanují ví jen moje nejlepší kamarádka Amanda. Taky jediná kamarádka. Už takhle dál nemůžu, ale rodičům to taky říct nemůžu.

Poslední dobou se bojím lidí. Dorazila jsem domu a zase nikde nikdo. Tomu se říká mít dokonalej život, jak mi tvrdí ostatní.