Jeho příchod značí konec...

Prolog

Není míru bez boje, jakož nemůže být života bez smrti, začátek bez konce, díky němuž může něco nového znovu začít. Světlo uhasíná a ustupuje noci, která se vzápětí vytrácí, aby dala svůj prostor opět světlu. Zlo někdy plodí dobro a z dobrých úmyslů často vzejde nové zlo. Není míru bez boje ani bez konce...

Znáte to, když vám všeho všudy zbývá jen pár minut a vy si nadáváte, že všechno mohlo dopadnout jinak? Vyčítáte vědomí, že mohlo být o trochu víc uvážlivější, nebo že jste dnes prostě nemuseli chodit tou lákavou zkratkou, co se vám už delší dobu nabízela. Ptáte se pak sami sebe, byla to snad chyba ? Byla chyba se neohlédnout? Mohl jsem vůbec něco udělat, abych tomu předešel?

Podobné otázky si teď kladl i Wendy Lewis, popravdě, času nato měl dost. Ležel na studené dlažbě zasypané jemnou vrstvou čerstvě popadaného sněhu, který se právě v okolí jeho pánve pomalu zbarvoval do sytě rudé, a zastřeným pohledem sledoval šedé mraky ubíhající po denní obloze. Bolest, jež ho před nedávnem srazila k zemi, přešla do lehkého oslabení, což mimochodem nepatřilo zrovna k dobrým závěrům.

Byl první prosincový den, zbývalo jen dvacet-tři dní do Vánoc. Plánoval, jak zasune pod větve vánočního stromku malý obdélníkový balíček s růžovou mašlí a zelenou cedulkou, na níž bude napsáno: Pro mou lásku W.

Snad tisíckrát si v hlavě přehrával celou tu scenérii, kdy ona jemu vyvolená roztrhává azurový papír a v ruce jí zůstává pouze ta maličká červená krabička. Chtěl spatřit její rozzářená očka a slzy na krajíčku po tom, co ji otevře, slyšet to typicky dívčí vřískání, když říká své - Ano!

On ale při vší té smůle, co mu byla kdy dlužna, se neměl dožít ani zítřka, natož nějaké vysněné svatby se svou dívkou.

„Slyšíš mě, synku?"

Dnes si, po měsíci dlouhého čekání, konečně přišel do klenotnictví The Madam Lei pro vyčištěný zlatý prsten své prababičky Ildy, aby se dal jeho plán do pohybu. Hlavní klenotnice, paní Thunsenová, sice nedočkavého - budoucího - snoubence ubezpečovala, že komfort jejich služeb zahrnuje taktéž zasílání zboží přímo do domovů svých milých klientů, nicméně chlapcova nedočkavost byla příliš tíživá, a nedala se proto tak lehce odbýt.

Tohoto rozhodnutí Wendy hořce litoval až do konce svého života, z něhož mu nyní zbývalo necelých deset vteřin, možná méně.

„Vydrž! Slyšíš mě? Sanitka tu bude za chvíli, tak se drž!"

Jak málo stačí k tomu, aby se významný den přehoupl naruby. Jedna mizerná vteřina a nejsou zde žádné přípravy, žádné Vánoce, zásnuby, svatba, rodina, nemluvě o cupitání malých dětských nožiček, jen ta mizerně ledová kulka zajetá hluboko mezi nahými orgány, jež každou chvíli vypoví svému majiteli službu.

Neviděl tomu muži ani pořádně do obličeje, nevšiml si barvy jeho očí, vlasů, nebo jestli dotyčný pachatel nosil pod nosem knírek či plnovous. Do barvy pleti nevkládal příliš vážný význam. Když se totiž v náhlém okamžiku přetahujete o evidentně nabitou zbraň s chlápkem v džínové bundě s kápí do půli tváře, asi by vás národnost onoho zločince sotva zajímala.

Wendy se dnes ve tři hodiny odpoledne zachoval jako pravý hrdina, zachránil klenotnictví, paní Thunsenovou a zato si vysloužil střelnou ránu do břicha. Stále neznámý lupič - v nedaleké budoucnosti taktéž vrah - hned po výstřelu vyklidil pole, bez lupu a s doposud prázdnou černou igelitkou na smetí utekl zpět do zapadlých ulic starého Londýna. Wendy se ho ještě snažil dohonit, než si po pár krocích ode dveří krámu poprvé všiml lepkavé tekutiny skvrnící jeho černý zimní kabát. Ostrá bolest uvědomění přišla jen o několik vteřin poté.

Tak jako se chladný vítr ustavičně zvedal do vyšších sfér korun stromů, aby přivítal nacházející sněhovou vánici, i dech bledého mladíka byl čím dál nepravidelný a slábl téměř po každičkém výdechu. Hruď už neměla dostatek sil na to, aby snášela dál ten nesnesitelný nápor, který vzrůstal víc a víc v celém oběhu těla.

Z koutka oka se odkutálela poslední slza a sjela mu po levé tváři, sám nevěděl, čí byla poslem, zda-li bolesti, strachu, nebo chladu, před kterým se už nedalo schovat ani v náručí paní Thunsenové, která se nešťastníka snažila marně udržet při životě do doby, než přijede sanitka.

Umíral...

Drahocennou krabičku v pravé dlani svíral o poznání slaběji, ztrácel cit v konečcích prstů i v pažích. Temnota se přibližovala. Mraky se zdály být vzdálenější a hlas ženy prosící o jeho život zněl jako by odevšud a odnikud zároveň. Někde tam v pozadí slyšel houkání sirén, nebo to byl jen pláč dítěte? Nebyl si jistý už ničím.

V mozku se rozprostřelo zrnité prázdno, vše teď ztrácelo na barvě i na významu a obraz uslzené paní Thunsenové se před ním zakrátko rozplynul v temné pavoučí sítě, jež ho vábily hlouběji a hlouběji do říše spánku - Bohužel i do chřtánu samotné smrti.

Byl mrtvý...

Každý z nás si alespoň už jednou za život položil tu věčnou otázku - co nastane po smrti? Kam vlastně všichni přijdeme a co s námi bude pak dál? K odpovědi však mnohdy nevede snadná cesta. Zatímco křesťané žijí svou pravdou o nebi a peklu, Hinduisté naproti tomu věří v nekonečnou sílu reinkarnace.

Takže pokud jste byli lidmi s hodně černým srdcem, nečekejte, že se snad narodíte jako bělostný beránek. Pravděpodobně se spíš probudíte ve střevě americkýho chlápka, co nedbal na rady lékařských odborníků a při přípravě syrového vepřového masa si vás nevědomky zavlekl do svého pěkně vykrmeného těla jako parazita. Domove, sladkej domove!

A další náboženství jsou na tom často podobně...

Wendy nikdy pořádně nepřemýšlel nad tím, co jej čeká, až nastane úplný konec, až se čas na jeho hodinkách zastaví nadobro. Žil dneškem, vlastně včerejškem, vlastně momentálně ani netušil, kde a hlavně KDY je... Prostě byl, ale kde?

Halo?

Tma...

Je tu někdo?

...A prázdno.

Mohl by to místo pojmenovat různě - Temné zákoutí, díra pekelná, podsvětí - Vždy by ale skončil u jediného výrazu a to - tma jako v pytli.

Ač se chlapec díval sebelépe, neviděl nic než tmu tmoucí.

Je tu někdo??

Byla to taková ta tma, kdy se zdá, že leze i na mozek. Wendy nedokázal „uvšechvšudy" vůbec rozpoznat, jestli mu ta slova skutečně vycházejí z úst, nebo zda-li jde jen o sílu vlastního podvědomí. Necítil zhola nic, natožpak pohyb svýho pantu. Necítil ruce, paže, ba ani nohy, přesto si byl zcela jist, že stojí.

Temnotou se prohnalo něco velkého, evidentně neviditelného, a přesto lehkého jako šum motýlích křídel. Brzy na to se ozvalo :

„DALŠÍ !!!"