Cesta krvavé lásky

Kapitola první.

 Tohle je můj příběh o tom jak jsem zažila velké dobrodružství plné bolesti ale i štěstí.

Bylo 17. století...

Naše osada měla velký pozemek kde byla velmi úrodná půda avšak jsme byli velice chudí. Byla tam velká zeď s hradbami takže se nikdo kromě lidí s vyšším postavením nikdo nedostal, takže mnoho lidí nevědělo co je za těmi hradbami, ani já ne.

Byl jeden s těch krásných jarních dnů a najednou jsem si usmyslela že se podíváme co je za tou hradbou. Ale v tom mě někdo rychle chytl kolem pasu a hned mě sundal z hradby. Když jsem se otočila, zjistila jsem že je to Alexandr. Velice jsem ho obdivovala ale nikdo to nevěděl. Byl práva ruka našeho pána. Vždycky mě chránil i když z toho míval často problémy, ale jen kvůli tomu že nejsem přímo odtud, našel mě daleko v horách a vzal mě sebou, díky němu jsem měla domov, jsem mu za to ohromě vděčná.

A jinak jmenuji se Elizabeth ale každý mi říká Elis, je mi 9 let.

Za rok byla ve vedení krize nikdo nevěděl co s ní. Já jsem měla nápad ale nikdo mě neposlouchal až na Alexandra který mě vždy podporoval. A nakonec mě vyslechli a já jim řekla řešení které se jim zalíbilo. Problém byl v tom že si lidé stěžovali na dobytek který chodil úplně všude a nebylo místo kam by jsme ho daly. Tak jsem jim řekla že starý pán co vlastní louky okolo naší osady je můj dobrý přítel. Ale tím se dozvěděli že chodím přes brány ven a z toho jsem měla průšvih, jelikož jsem vyřešila problém tak řekli že to nebudou řešit, ale pokud mě nachytají ještě jednou tak z toho budu mít potíže.

Tak jsem se šla zeptat s Alexandrem dědy jestli by jsme je mohly použít a on řekl že jo. A tak jsme přestěhovali dobytek a všechna zvířata na louky, kde jsme postavili ohrady. Koně byli ve předu jelikož tam byla největší plocha a krávy s ovci byly vzadu.

Alexandr byl na mě hrdý a já jsem měla radost. Už jsem mohla jezdit na koni takže jsem tvrdě dřela abych se mohla vyrovnat Alexandrovi, taky jsem střílela z luku který jsem si vyrobila. Když jsme chodili trénovat daleko do hor, kde Alexandr postavil takové malé cvičiště. Snažila jsem se každou volnou chvíli co jsem měla trénovat jízdu na koni a lukostřelbu. Když mi to zrovna dvakrát nešlo tak mě Alexandr vzal na oběd do hospody a já jsem měla velkou radost ale ještě větší radost jsem měla z toho když mě pochválil za to že jsem šikovná.

Prožila jsem s ním spoustu krásných chvil na které nikdy nezapomenu. Třeba jak jsme jeli na koních v lese a našli jsme tam chalupu která byla opuštěná, dokonce kousíček od ní byl větší potůček kde jsme si nabrali vodu a já jsem tam spadla, samozřejmě se mi Alexandr začal hned smát tak jsem ho postříkala a to mu pak moc do smíchu nebylo, a tak jsme začali vodní válku kterou vyhrál. Zanedlouho začalo pršet tak jsme se schovali v chatce jelikož osada byla odtud docela daleko, takže jsme tu přenocovali. Hned jak jsme se ráno vzbudili tak jsme vyrazili domů.

Asi tak za týden jsme měli testy v lukostřelbě a jízdě na koni. Byla jsem nejlepší ze všech mladých lidí do 17 let a to mi bylo teprve 10, no ještě abych nebyla nejlepší když mě učí Alexandr. Nemohla jsem si dovolit ho zklamat a proto jsem dřela co nejvíc.

Asi o 2 roky později se stala hrozná událost nejen pro mě ale i pro všechny lidi v osadě, byl to velký šok.

Byl krásný letní den, brzy ráno jsem šla nakrmit koně a provětrat Fedra, tak se jmenuje můj kůň. Jak jsem se vracela domů z projížďky viděla jsem kouř který vedl z osady a hlasité výstřely. Nevěděla jsem co se děje a hned jsem utíkala k táboru abych to zjistila, samozřejmě jsem Fedra uvázala v lese ke stromu. Ale to co jsem uviděla jsem nečekala. Viděla jsem jak nějací vojáci okrádají naší osadu a všechno ničí, viděla jsem už spoustu mrtvých lidí co leželi na zemi od krve, všude hořelo. V tu ránu mě chytil jeden voják a řekl " pojď se mnou dívenko" ale já jsem se vysmikla z jeho silného stisku mé tenké ruky, hodně to bolelo ale i tak jsem se rozutekla do nejvyšší věže.

Když jsem konečně vyběhla pro mě ty nekonečné schody, tak jsem rychle otevřela dveře a uviděla jsem Alexandra který byl potřísněný krví, ale to mi nevadilo rychle jsem ho objala a pořádně tiskla k sobě a byla ráda že se mu nic nestalo. Ale on mě odstrčil od sebe a řekl " už musím jít, nezlob se." Přitom já jsem nevěděla o čem mluví byla jsem v šoku. V tu ránu rychle sbíhal schody dolů, já jsem se rychle vzpamatovala a utíkala za ním, aby mi to vysvětlil volala jsem " Alexandře !! "pořad dokola ale on se ani jednou neotočil natož tak aby se jenom ohlédl. Nakonec jsem ho zastihla jak utíká podél brány v lese. Rychle jsem na něj skočila aby se zastavil a potom jsme spadly oba do nějaké jámy. Brečela jsem přímo na něj, pak jsem viděla jak mu moje slzy stékají po jeho obličeji, nemohla jsem skoro mluvit. Alexandr neřekl ani slovo jenom se na mě díval a nechal stékat moje slzy po jeho krásné tváři. Potom se ale zvedl společně se mnou a já se ho zeptala "co se děje?" a on mi řekl " za všechno můžu já." Vůbec jsem nechápala za co může? A co se děje? A zrazu mi to všechno rychle shrnul. Říkal "mrzí mě že jsem ti to neřekl už dřív ale bylo to nejlepší řešení jak tě ochránit" podle něj. Že prý je špeh z jedno království a tohle byl jeho úkol. Ale o mě se staral vždy s láskou a něhou,"s tebou to nemá nic společného" prohlásil. Tak jsem řekla "v tom případě chci jít s tebou", nechtěla jsem ho opustit. Když to mě najednou okřikl "Nikam se mnou nepůjdeš! zůstaneš hezky tady... ano?" ale já jsem pořád naléhala na tom abych šla s ním. Ale on mě jen něžně políbil na čelo."jsi pořád moc mladá na to abys šla se mnou víš." něžně na mě promluvil. Zase jsem začala brečet, jelikož byl jediný kdo mi rozuměl. Rozutekl se a já s tím nemohla nic dělat. Pak jsem ho už neviděla, jen jsem celá ztuhlá a zděšená seděla na zemi.