"Oikawo-san! Oikawo-san!" pokřikovaly kolem mě náctileté dívky.
Jen co jsem vyšel z haly, seběhlo se jich kolem mě asi deset.
"Oikawo-san, můžu se s tebou vyfotit? A já taky!" překřikovaly se a přetlačovaly.
Kdyby mě to alespoň zajímalo. Byl bych radši, kdyby se kolem mě seběhli kluci než nějaké holky, které-
Prostě bych radši kluky. Nebo Iwaizumiho. Ten klučina mě tak strašně přitahoval a to se ani nezmiňují, jak bych byl rád, kdyby mě pěkně tvrdě opíchal.
"Fotku? Není problé-" ani jsem nestihl odříct svoji větu, kvůli které jsem nasadil úsměv jako sluníčko, a už mě někdo přerušil.
Do hlavy mi vrazil volejbalový míč a já div nezařval na toho idiota, co mě tím míčem trefil. Neudělal jsem to, protože jakmile jsem se otočil, tak jsem uviděl Iwaizumiho. Měl jsem k němu sakra velkej respekt.
Když jsem uviděl jeho naštvaný výraz, tak se moje pusa pomalu zavřela, spolkl jsem své nadávky a otočil se zpět na děvčata.
"Oikawo-san! Jste v pořádku?" ozývala se zase jedna přes druhou.
"Promiňte, ty fotky uděláme jindy." usmál jsem se na ně a dal se na rychlý odchod.
"Oikawo-san! To je smůla! Proč ne?" dívky teď doslova pištěly a jejich vyzáblé nožky se začaly, celkem rychle, pohybovat za mnou.
Popadl jsem Iwaizumiho za loket a společně s ním jsem se rozběhl po schodech dolů, pryč od toho všeho.
"Hej! Oikawo!" Iwaizumiho hlas zněl opět naštvaně a já se bál, že se něčím už napřahuje, aby mě praštil znova.
"Dostal jsi mě do toho, tak mi z toho taky pomůžeš!" řekl Oikawa a nervózně se ohlédl za nás.
Ohlédl jsem se taky, jestli je to celé opravdu tak velký problém, jak to podává Oikawa a... ukázalo se, že je.
Hnalo se za námi tolik holek, že to vypadlo jako- k čemu bych to jen přirovnal... Jako když po zápase v šatně vytáhnete z tašky něco k jídlu.
A aby toho nebylo málo, hulákaly Oikawovo jméno, jako kdyby ho někdo chtěl probodnout.
"Aaahahaaa!" zakřičel zoufale Oikawa a málem srazil stařenku na chodníku.
"Dávej pozor!" okřikl jsem ho, chytl za ramena a stáhl na stranu do temné uličky.
"Tady nemůžeme zůstat! Uvidí nás tady a-" Oikawa sice šeptal, ale už šly zřetelně slyšet hlasy holek.
Zmáčkl jsem mu ústa dlaní a doufal, že to vyjde, jako to bývá ve filmech, protože bylo nemožné, aby nás neviděly sem vběhnout.
Fanynky se prořítily kolem a ani jedna z nich se neohlédla naším směrem.
"Páni... nečekal jsem, že to vyjde." řekl Oikawa, když jsem mu sundal ruku z úst a vděčně se na mě usmál.
Úsměv mě však brzo přešel, protože jsem si vzpomněl, proč vlastně jsme museli utíkat.
"A teď mi řekneš, co to mělo znamenat, Iwa-chan." zamračil jsem se na něj a ukazováček mu zabodl do hrudi.
"Víš, jak to bolí když ti někdo-" jeho ruka opět vystartovala proti moji puse a namáčkl mě, ne zrovna jemně, na vlhkou stěnu uličky.
"Psst!" přiložil si prst na rty a velice pomalu se ohlédl směrem k hlavní ulici.
Podíval jsem se tím směrem také a úplně jsem zatajil svůj dech. Z ulice venku se ozývalo klapání nebo jak to nazvat. Klapání se stále přibližovalo a já se bál, že na naší schovku některá z nich přišla a teď to zakřičí a zase tady budou všechny a-
"To je déšť." odstrčil jsem Iwaizumiho ruku ze svého obličeje a pořádně jsem se nadechl. Předtím to totiž moc nešlo.
Pohrdavě jsem si změřil Oikawu a nahlas vydechl.
"Ty si nedáš pokoj?" zeptal jsem se.
Oikawa naklonil hlavu na stranu.
"Eh? Jak to myslíš?" zeptal se a mě došlo, co jsem to právě řekl za hovadinu.
Vadilo mi, jak se o něj ty holky perou. Fakt nehorázně mě to štvalo.
"To je jedno." pokrčil jsem rameny a vyšel z uličky.
"Sakra!" zakřičel jsem, když mi na hlavu začaly padat studené kapičky.
Vběhl jsem zpátky do uličky a otřepal se od vody, co to šlo.
Oikawa se hloupě zasmál a vyplázl jazyk.
"Nemáš deštník?" zeptal jsem se a jeho reakci přešel mávnutím rukou.
"Ne." řekl hned Oikawa a zahleděl se do padajícího deště. Nevím, co tam hledal, protože přes něj nešlo vidět ani na dva kroky.
