Kostelem se rozezněly první tóny hudby a velkými dveřmi vstoupla dívka v nádherných bílých šatech. Jistými kroky kráčí vstříc své lásce, své budoucnosti, svému osudu. Není nervózní, je si jistá, že dělá správné rozhodnutí, které jí přinese štěstí až do konce života. Je absolutně šťastná, stejně jako všichni její blízcí, kteří, okouzlení její krásou, sledují každý její krok.
Snoubenci přistoupí k oltáři a jeden po druhém pronesou své svatební sliby naplněné vzájemnou láskou, navléknou si prsteny a spojí své rty v prvním manželském polibku. V té chvíli je vše dokonalé.
Rodiny a přátelé obou novomanželů postupně přicházejí a přejí jim do budoucna spoustu štěstí, zdraví a lásky a předávají jim svatební dary.
O dva dny později
Na příjezdové cestě stojí trojice osob a mává na odjíždějící auto. "Dávejte na sebe pozor a užijte si to!" volá za ním dívka se slzami v očích. Žena v autě se se smíchem vykloní z okénka a odpoví: "Neboj se sestřičko," ale potom už věnuje veškerou pozornost svému společníkovi, tomu, kterému před dvěma dny darovala své srdce. "Teď začne naše pohádka, náš krásný sen, ze kterého nás už nic neprobudí," zašeptá jí něžně do ucha, ona mu odpoví šťastným úsměvem a oba se vydávají na společnou cestu životem.
Dívka zatím stojí venku a pozoruje vzdalující se auto, ale zvuk matčina hlasu, který volá: "Lottie, zlato, pojď už," ji donutí odvrátit pohled, naposledy ještě zašeptá: Budeš mi chybět Julie," a potom se pomalu vydá k domu.
Je to jen úvod, zbytek by měl být psán jinak ještě si nejsem jistá jestli v 1. osobě nebo formou deníku, možná i kombinace. Ráda bych znala váš názor, jestli má vůbec cenu pokračovat, nebo se na to mám vykašlat. Je to první věc co jsem kdy napsala takže doufám v nějaké komentáře i kritiku.
♥Your Nymph ♥
YOU ARE READING
The destiny
De TodoJejí život byl dokonalý, měla všechno milující a k tomu bohaté rodiče, spoustu přátel, přítele a především starší sestru, která pro ni byla nejlepší kamarádkou. Jak se zvládne vypořádat s její smrtí?
