The destiny

1

Odhodila jsem kabelku na zem a unaveně rozplácla se na pohovku. Dnešní přednáška z historie práva byla strašná, myslela jsem, že usnu. Naštěstí je zítra sobota, takže můžu vypnout a pořádně se vyspat.

Zrovna jsem přemýšlela, kolik času asi ještě můžu strávit povalováním na pohovce, když mě z mých úvah vyrušil zvuk telefonu. "Bože, kdo po mě zase co chce?" Máma svítilo na displeji. "Ahoj mami, co potřebuješ?" "Ahoj zlatíčko," odpověděla mi, ale hlas se jí zlomil. "Mami? Ty pláčeš? Co se stalo?" ptala jsem se vystrašeně. "Zlatíčko, víš, jde o Julii, ona a Richard, oni," popotahovala, "měli autonehodu, ani jeden z nich to nepřežil," znovu se rozplakala. "Pane Bože," vyrazila jsem ze sebe. "Jak a-a kde, pane Bože, Julie o-ona, ne, to přece nemůže být pravda," snažila jsem se to zpracovat, ale pořád jsem tomu nemohla uvěřit. "Julie přece nemůže být mrtvá," začínala jsem natahovat a slzy mi proudem tekly po tvářích. "Za chvíli už budeme doma zlatíčko. Zvládneš to tam ještě chvilku sama?" ptala se ustaraně, ale hlas měla stále zastřený pláčem. "Jo zvládnu to," snažila jsem aby se mi nezlomil hlas. "Dobře, mám tě moc ráda," rozloučila se a zavěsila. "Já tebe," odpověděla jsem do hluchého telefonu.

Seděla jsem bez hnutí asi 10 minut a hlavou mi neustále probíhalo několik vět: Julie je měla autonehodu. Moje sestra je mrtvá! A najednou mi to došlo ONA JE MRTVÁ!!! Už NIKDY ji neuvidím!!! Nebudu ji moci říct jak moc pro mě znamená!!! Měla jsem pocit, jako by někdo vyrval kus mě, jako by mi někdo vyrval srdce a ta díra co po něm zůstala jako by hořela. Tak moc to bolelo. Zmocnil se mě neovladatelný záchvat hysterického pláče a po mých tvářích stékaly slané proudy slz, jako by snad mohly uhasit ten požár, který mě zevnitř pomalu stravoval.

Trvalo mi snad sto let, než jsem se byla schopná vůbec pohnout. Rychle jsem vstala, sebrala kabelku, prozvonila svého řidiče, mobil hodila do kabelky a naškrábala vzkaz na kousek papíru, který jsem nechala v kuchyni. Za chvíli už jsem seděla v bílé limuzíně, která mě vezla do centra Londýna.

Proklouzla jsem pootevřenými dveřmi jednoho z bytových domů a mířila k výtahu. Zatímco jsem mačkala tlačítko s číslem 11 jsem se snažila zahnat slzy, které se mi draly z očí, a uklidňovala se pozitivními myšlenkami. Všechno bude zase dobré. On tě přece vždycky dokáže uklidnit a rozveselit. Až tě obejme zase to bude v pořádku. Opakovala jsem si pořad dokola.

Z mého soustředění mě probralo až cinknutí výtahu. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a málem jsem vykřikla. Řasenku jsem měla rozmazanou po celém obličeji a mé oči byly opuchlé a červené od pláče. Ty máš teda ránu holka. Pomyslel jsem si, ale rozhodla jsem se to neřešit. Stejně bych s tím teď nic neudělala a Lucas už mě viděl i v horším stavu.

Vykročila jsem ke dveřím na konci krátké chodby a zaklepala, když jsem se nedočkala odpovědi zopakovala jsem klepání silněji. Pořád nic. Zvonek nemělo cenu zkoušet nefungoval od doby, kdy jsem s Lucasem začala chodit, což už budou dobré čtyři roky. Takže jsem sáhla pod rohožku a vytáhla klíč.

Chtěla jsem na něj počkat, než se vrátí domů, ale když jsem vstoupila do předsíně a uviděla tam vedle spousty jeho bot i rudé lodičky a na botníku odloženou kabelku stejné barvy zastavil se mi na chvíli dech a já měla chuť utéct, ale nakonec jsem se donutila pokračovat dál směrem do obýváku. Všude po bytě se povalovaly různé kousky oblečení, u gauče jsem zahlédla roztržený kus černé látky, zvedla jsem ho a zjistila jsem, že se jedná o pozůstatek vyzývavých minišatů. Přesvědčovala jsem sama sebe, že to je určitě jen nějaké nedorozumění, ale sama jsem tomu příliš nevěřila. Říkala jsem si, že by mě přece nikdy nepodvedl, ale výjev který se mi tu naskytl mě přesvědčoval o opaku.

Když jsem se přiblížila ke dveřím do ložnice uslyšela jsem směsici dvou smějících se hlasů. V jednom z nich jsem poznala Lucasův chraplák.

V ten moment jsem nasupeně rozrazila dveře, za kterými se mi naskytl pohled na mého přítele a jeho nahou společnici. Když mě zaregistrovali přestali se okamžitě smát, ta blonďatá coura se jen zakryla peřinou, Lucas se začal bleskově oblékat a pořád dokola opakoval jednu jedinou větu "Není to tak jak to vypadá!". Tahle věta přímo řve že to JE tak jak to vypadá. "Jak to teda je?" vyštekla jsem se slzami na krajíčku. On jen mlčel. "No? Co mi na to řekneš?" to už mi po tvářích tekly slzy, zase. "Char, já tě miluju," začal zoufale. Podívala jsem se na něj pohledem úplně bez emocí, a z krku si strhla stříbrný řetízek, který jsem po něm hodila.

Když se ozval tlumený náraz, jak přívěsek ve tvaru písmene malého L vykládaného brilianty dopadl na zem, byla už jsem dávno pryč.

Po neuvěřitelně dlouhé době přidávám 1. díl, doufám, že si to alespoň někdo přečte. Budu vděčná za jakékoliv názory postřehy i kritiku. Přidat další díl může trvat možná ještě déle, ale třeba mě políbí můza.

Děkuji všem kteří si najdou chvíli si tohle přečíst.

Your Nymph ♥♥♥