„Jak byste obodoval Vaši hodnotu smutku na stupnici od jedné do deseti?"
„Nevím, pět." Nula. Nula by to byla. N-U-L-A. Nic necítím, nemám se o co opřít.
„Jaké okolnosti Vás dovedly na místo, kde právě stojíte?"
Natočím hlavu a prázdně zírám před sebe. Nula, nic, nula, nic.
„Odpovězte, proč stojíte na tomhle můstku, namísto toho, abyste byla teď doma?"
Udělám krok dopředu. Je to pragmatický krok, prostě a jen jsem se posunula z bodu A do bodu B. Odnikud nikam, nulová hodnota mých kroků.
„Prostě se mi to jeví jako nejlogičtější řešení. Jediný možný krok." Já jsem totiž logika sama.
„A co říkáte tomu, kdybychom společně popřemýšleli nad dalšími možnostmi řešení?"
Přemýšlím, jestli se tyto možnosti nachází mimo nulu a nicotu.
„Ztichni!" Mlč. Buď ticho. Bouchám se do hlavy. Mlátím se. Vší silou. Stejně jako já je nejspíš nulová. Tedy alespoň potvrzuji, že má nulový účinek.
„Dýchejte, zhluboka, prosím. Mám pro Vás hned několik možných řešení, první z ni..."
Řvu. Fakt hodně. Mlátím se, až málem padám z můstku. Mám hlavu plnou doktora Pseuda. Doktor Pseud neexistuje. Je to starý podvraťácký šmírák, co obtěžuje můj život. Je tu, aby mě přemlouval. Někdo ho platí.
Zvoní mi mobil. Ksakru, ksakru, ksakru.
„Dobrý den, marketingové oddělení, 6. patro, NCS holding, co pro Vás mohu udělat?" blábolím.
Samý kecy. Ani nerozumím tomu, co po mě ten člověk chce. Motá se mi z něj hlava. Doktor Pseud odešel. Napřahuju se a házím mobil co nejdál dokážu. Do bodu nula. Koukám na hodinky. Ještě mám půl hodiny čas. Rozvazuju si boty a zkopávám je dolů.
18:30 to je čas, kdy se večeří. 18:30 je taky čas, kdy já Beth Crooperová stojím na betonovém můstku u jednoho starého, vypuštěného bazénu, ve starém, vypuštěném těle. Víte, já se ho snažím zbavit. Stíhá mě. Stíhá mě, kudy jdu. Je mi v patách a můj mozek se proti mně vzbouřil. Říkají, že jsem nemocná. Prostě znám víc osob, než vy, říkám zas já.
Před chvílí jsem vyházela svůj byt. Dnes jsem se měla vystěhovat, a to jsem taky udělala. Elektronika nebyla problém, počítač, televize, stereo a lampy letí opravdu dobře a po dopadu od nich můžete čekat prvotřídní zvuk. Dozvuk. Sporák byl těžší, musela jsem si na něj vzít kladivo a celý ho rozmontovat. Lednička šla stejným způsobem. A nábytek jsem zapálila. Tohle všechno skončilo na ulici pod okny mého bytu. Jen plním rozkazy, Doktore. Ještě než jsem nechala klíče v zámku a odešla na dobro za zvuku Schumannova Snění a doktorova věčného remcání, jsem vytřela chodbu.
Před týdnem jsem se rozloučila s rodiči. Samozřejmě, že nezaznamenali skutečný význam mých slov ‚tak se tu mějte, vy dva'pronesených na verandě domu číslo 287. Večeře mi nechutnala a jimi vnucený život mi zrovna taky po chuti nepřišel, takže je vám snad jasný, že slova díků si neprobourala cestičku. „Nemáš v plánu nic nepoodloženého, že ne, Beth?" neodpustila si hned po tom, co můj otec zalezl zpátky do domu číslo 287, snad jen proto, aby si mohl svým jedním zubem otevřít láhev piva a slavnostně usednout ke svým oblíbeným pořadům. Můj šťastný otec.
„Mami, prosímtě, co bych jako měla mít v plánu? Večer dorazím domů, ohřeju si večeři, co jsi mi dala sebou a nejspíš půjdu spát, ať mohu být ráno zase v práci. Zní ti to nepodloženě?" mrkám. Jak emoji.
„Ne, zní to skvěle, Beth." BETH. Nikdy mě neoslovuje jinak. Kdyby to udělala, tak by to byla ta nejvíc nepodložená věc na světě.
„Já vím, nemůžu se dočkat" rychle se otáčím, zachrastím klíčky od své porsche a mířím jimi.
„Jeď opatrně, tomu autu nevěřím."
Já zas nevěřím tobě. Věc se má tak, že já nemám Porsche. Tedy, jasně, někdy ho mám, ale pak zase ne. A v tuhle chvíli, u domu číslo 287 tu je, dokud ho neuvidí máma a nepřipomene mi, že tu není.
Nemá cenu se s ní dál bavit. Nějací lidé jsou pořád stejní. A pohybovat se 22 let v těch samých vodách je občas trochu nuda.
Když si konečně sednu do svého mini coopera, prohlížím si všechny ty domy a jejich verandy. U jednoho se mi opravdu moc zalíbí rohožka. Chvíli přemýšlím. Tik tak. Zvedám rohožku ze země a utíkám s ní k domu číslo 287, kde ji pokládám na tom nejviditelnějším místě. Vítejte v nepodloženém světě.
Po pár minutách už jedu co nejrychleji to jde městem. Volá mi přítel. Ať si volá. Zpívám si na vyzváněcí melodii do té doby, než mě to nepřestane bavit.
„Co chceš?" říkám otráveně. Jako z jídla, ze kterého se mi chce zvracet.
„Jsem u tebe doma. Teda, jsem před dveřmi. Tys změnila zámek?"
„To byl zámečník." Ticho. „Zatracenej,"
„Je tu něco, co bych měl vědět?"
„ Promiňte, dnes jsem na dotazníky trochu unavená."
„Tohle není dotazník, Beth. Sakra, tohle je život" začíná řvát. A já to pokládám.
Tu noc jsem spala v parku na lavičce. Mohla jsem spát v autě, já vím, ale já vyhledávám absurdity. A navíc ke mně přišel moc milý člověk, který mě pozval na večeři.
Celý večer jsme pili víno. Byl to kardiochirurg a chyběl mu jeden prst. Kromě toho na něm nebylo zajímavého vůbec nic. Když jsme dojedli, zaplatil a bez rozloučení odešel. Ráno jsem zjistila, že neexistoval.
