The City of Sin

1 Kapitola

      Nikdo nelitoval jeho smrti, kromě mě.

      Sledovala jsem jeho bledé tělo padnout k zemi, aniž bych se pohnula. Nikdo z nás nevěděl co říci. Jediné, co jsme mohli slyšet, byl jeho mizející tlukot srdce. Všichni jsme stáli vedle jeho nehybného těla. Pod hlavou se mu pomalu roztékala krev, vycházející z úst. Takhle to skončit nemělo.

      Znovu jsem se vyčerpaně podívala na hodiny vedle mé postele, jako kdybych tím mohla pozměnit čas. Se zjištěním, že jsou už dvě hodiny ráno jsem se pomalu zvedla a protáhla jsem se. Vzala jsem si na sebe tenisky a otevřela jsem dveře od svého bunkru. Klika na protest hlasitě zapraskala. Hned při prvních krocích ven jsem ucítila jemný vítr, jak si pohrával s mými vlasy. Odhrnula jsem si pár pramenů z obličeje, a zavrtala se hlouběji do teplého svetru. Venku byla ještě stále tma, to mi ale nebránilo rozhlédnout se po naší kolonii. Byla schovaná uprostřed skal, které byly porostlé lesy. Vedle mého bunkru tu stálo asi deset dalších, všechny byly pokryté plechovými pláty. Jeden z nich patřil i mému nejlepšímu příteli, Navovi. Seznámili jsme se, když jsem dorazila do kolonie, mně bylo deset a jemu třináct. Byli jsme spolu na výcviku a od té doby jsme nerozluční.
     Zaklepala jsem jemně na vchod jeho krytu. Netrvalo dlouho a objevil se ve starých dveřích. Hnědé vlasy mu padaly přes stejně tmavé pronikavé oči, a na jeho tváři rostlo slabé strniště, kterého se i přes naléhání jeho mámy, paní Saatchiové, odmítá zbavit. Zpočátku se zdál naštvaný, nejspíš protože jsem ho probudila uprostřed noci, ale když zjistil, že jsem to jen já, jeho pohled se změnil z mrzutého na unavený.
     "Nemůžeš spát?" protřel si oči dlaněmi rukou. S tichým zamručením jsem kývla místo odpovědi. Na chvíli se vrátil zpět dovnitř a když se znovu objevil, neměl na sobě jenom oblečení, ve kterém spal, ale i mikinu. Zavřel za sebou dveře a oba jsme vyšli směrem k místu, které se dá považovat za zdejší bar. Už z dálky jsme slyšeli hlasitý smích místních chlapů. Prošli jsme dveřmi a hned nás do nosu udeřil zápach tvrdého alkoholu smíšený s potem. Oba jsme si sedli k jednomu ze stolů a netrvalo dlouho, než za námi přiběhl hostinský.
     "Tesso, to je překvapení!" vítal nás Scrivens jeho chraplavým hlasem "Už dlouho jsi se tady za náma nestavila. Už sme mysleli, že se tu neukážeš." zasmál se na celou hospodu.
     Nedá se říct, že by byl Scrivens jeden z chytřejších lidí, co znám, ale to mu neubírá na oblíbenosti mezi ostatními.
     "Tak co to dneska bude, chlapče?" kývl směrem k Navovi.
     "Jedno pivo, Hollisy." řekl a prohrábl si vlasy.
     "A slečna si dá?" přelétl pohledem na mě.
     "Jako vždy." odpověděla jsem s úsměvem.
     "Hned to tady bude!" zapsal si něco do notesu, který s sebou nosil a odešel zpět k výčepu. Začala jsem rukou tahat za okraj jednoho z ubrousků, dokud se neroztrhl na dva kusy.
     "Měla by sis zajít k Rye, aby ti dala nějaký prášky na spaní." podíval se na mě Nave se starostí v očích "Tohle už je snad po šesté za poslední měsíc." zhluboka jsem se nadechla, připravená odpovědět, ale nevěděla jsem, co mu vlastně mám říct. Nakonec jsem ani nemusela, protože vždy pozná, co se mi honí hlavou. "Chápu, že máš starosti, ale nemůže se ti nic stát." ujišťoval mě, jenže jsem věděla, že tomu sám nevěří.
     Před několika týdny sem vtrhli Strážci a odvedli si místního doktora, Henryho Pedersena, aniž bychom věděli proč. Většina z nás si myslí, že ho někdo z našich udal vedení, říkalo se o něm, že prodával nelegální 'prášky' proti bolesti. Nevíme, kdo ho prozradil, ale začínáme se navzájem podezřívat.
     Z proudu mých myšlenek mě probral až Scrivens, který přišel s naším pitím.
     "Tady to je! Jedno vychlazené a panák rumu. Kdybyste ještě něco chtěli, tak zařvěte!" a se smíchem odešel. Oba jsme se napili a tentokrát jsem promluvila já.
     "Bylo to osobní." podívala jsem se z okna a vypila jsem zbytek rumu.
     "Cože?" zarazil se Nave "Proč by to mělo být osobní? Někdo prostě dostal zaplaceno za informace, to je jasný." zakroutila jsem nesouhlasně hlavou.
     "Uvažuj o tom, Nave. Henry ošetřoval léta a nikdy se mu na to nepřišlo, i když tu Strážci byli na kontrolu hned několikrát." obracela jsem prázdnou skleničku v prstech. "Musel někoho naštvat tak moc, že ohrozil celou naší komunitu a tím i sám sebe. Nikdo z nás tu není nevinný, kdyby se rozhodli, že si prověří i toho udavače, mohl dopadnout stejně jako Henry." Nave si nervózně prohrábl vlasy a skousl si ret.
     "Dávalo by to smysl, ale co by mohl komu udělat?" vzdychl a pokračoval "Nikdy s ním nebyly problémy. Nechápu, jak ho mohl někdo takhle poslat na popravu." Po chvíli přemýšlení jsme se oba zvedli a Navid zaplatil. Mávla jsem Scrivensovi na rozloučenou a odešla jsem ven. V nočním tichu mě Nave doprovodil k mému bunkru.
     "Příště platíš ty." řekl a po dlouhé době se zasmál. Objali jsme se na rozloučenou a já jsem se vrátila zpět do tepla mé ložnice. Odložila jsem si svetr na židli u pracovního stolu, kde jsem trávila většinu nocí a sedla jsem si na postel. Hodiny ukazovaly čtvrt na čtyři. Lehla jsem si a zhasla jsem světlo na nočním stolku. Za zvuků kapek dopadajících na plechovou střechu jsem pomalu začala usínat. Moje hlava byla stále plná myšlenek na Henryho a na to, co s ním udělali. Poslední věc, na kterou jsem se sama sebe tu noc zeptala bylo Co tak špatného provedl, že ho někdo poslal na smrt?
     Dnešní ráno bylo vstávání těžší než většinou, ale i přes nedostatek spánku jsem se nakonec donutila vstát. Noční výlet do hospody mi sice pomohl usnout, jenže teď začal nový den, a já musela jít pracovat. Roztáhla jsem závěsy u malého okna, které bylo spíše jen díra zakrytá kusem hadru. Kudrnaté vlasy jsem sepnula do drdolu, připravená vyjít z mého úkrytu. Musela jsem přivřít oči hned poté, co jsem vyšla ven, kvůli náhlé změně světla. Slunce tohle období svítí silněji než většinou, i když noci jsou chladné, jako vždy. Všude kolem mě chodili členové kolonie, každý z nich šel svou cestou. Všichni tady mají svůj význam, dokonce i ti nejmenší, moc dětí tu ale nežije. Třeba Nave pracuje ve zbrojnici. Stará se o to, aby zbraně zůstaly v dobrém stavu, pravidelně je čistí a jednou týdně je testují na střelnici, kdyby jsme je museli použít. Scrivens má zase svou hospodu. To sice nezní tak důležitě, ale všichni si ho váží, pravděpodobně díky jeho vynikajícímu svařáku, na který často chodíme v zimě po práci.
     Vydala jsem se po hlavní cestě směrem ke skladu, kde pracuji já. Nedělám nic, co by nedokázalo udělat malé dítě. Pomáhám s vykládáním zboží tak, že zapisuji všechna nákladní auta, která tu zastaví. Cesta tam od mého bunkru není delší než patnáct minut, takže jsem tam byla s výjimečně malým zpožděním. Pomalu jsem vešla zadním vchodem do garáže propojené se skladem. Už jsem myslela, že si nikdo nevšiml mého pozdního příchodu, jenže v tu chvíli jsem těsně za sebou uslyšela velmi známý otravný hlas.
     "Už ani nečekám, že budeš chodit včas. Nemohla by sis aspoň vymyslet nějakou originální výmluvu, ať se můžu takhle po ránu pobavit." S provinilým výrazem jsem se otočila na mého spolupracovníka.
     "Kiane, dobré ráno." široce jsem se na něj usmála "Vyspal ses dobře? Snad ano, protože nás dneska čeká hodně práce." Kian povzdechl a protočil oči, jako malé dítě.
     "Tesso, kolikrát ti mám říkat, že tady musíš být včas. Sama víš, jaký tu každé pondělní ráno máme provoz." Moc dobře jsem věděla, že Kian má pravdu, kolem sedmé ráno sem začnou jezdit auta s veškerým zbožím, zbraněmi i poštou. Právě proto chodím pozdě, většina těžké práce padne na Kiana a na mě zbude jen zapisování pár menších dodávek.
     "Poslouchej, dneska ti to prominu. Dostali jsme totiž jinou práci, o dost zajímavější." Usmál se až podezřele nadšeně.
     "A co je ten tvůj tajemný úkol, zase uklidit sklad?" Ušklíbla jsem se. Jestli je něco, co opravdu nesnáším, tak je to rozhodně třídění věcí ve skladu. Jednou, když jsem byla na řadě s uklízením, jsem musela vyhodit pár krabic lahví s medem. Snažila jsem se jednu z nich opatrně sundat z vrchní police, jenže mi vyklouzla z ruky a veškerý obsah skončil na mě a rozlitý po podlaze. Ještě týden jsem z vlasů vymývala kusy zaschlého medu
     "Ne, něco lepšího. Pojedeme s ostatními do Saorsa! No není to úžasný?" odvětil zasněně Kian.
     "To se mi nezdá Kiane. Proč by tam posílali zrovna nás?" Na jednu stranu jsem vždy chtěla vidět město, jenže po tom, co se stalo, se mi to zdálo při nejmenším zvláštní.
     "Hele, vím, že se bojíš kvůli tomu, co se stalo Pedersonovi, ale nemyslím si, že zrovna mi dva jsme terč. Určitě nám chtějí jen dát šanci se ukázat, neboj."
     Sice se mě snažil přesvědčit, ale v jeho očích byl vidět malý záblesk strachu, když vyslovil Henryho jméno. Jakýkoliv náznak nejistoty však rychle zakryl nadšením.
     "Prosím, Tess. Když nepojedeš ty, tak nevezmou ani mě. Je to naše šance dokázat, že nejsme k ničemu!" skoro poskakoval na místě. "Prosím." zapištěl tím nejvyšším hláskem, jaký uměl. Poraženě jsem vydechla.
     "Fajn, máš to mít. Ale jestli se něco stane, tak to bude tvůj zadek, co obětujeme jako první!" řekla jsem s vážným výrazem, ale ten dlouho nevydržel. Oba dva jsme se začali smát tak nahlas, že nás musel slyšet snad celý tábor. Po chvíli jsme se utišili a Kian vzdychl.
     "Takže přemýšlíš o mém zadku.." zavrtěl hravě obočím. Chytila jsem se za hlavu.
     "Na někoho tak inteligentního dokážeš být docela idiot, Kiane." zasmála jsem se a zakroutila jsem očima.
     "Ah, jsi dnes obzvláště milá," ironicky se ušklíbl " ale měli bychom jít. Už na nás určitě čeká auto."
     "To jedeme hned teď?" zeptala jsem se zaskočeně.
     "Měli jsme začít balit už před čtvrt hodinou, ale někdo si chtěl přispat." chytil mě za loket a táhl mě směrem k výjezdu "Neboj, bude sranda."
     Mohla jsem jen doufat, že má Kian pravdu, protože už nebylo cesty zpět.

      Co nejrychleji jsem naházela do malého batohu vše, co bych mohla potřebovat s sebou do města. Pár kusů oblečení by snad mělo stačit, Kian mi ještě ani neřekl, jak dlouhou dobu tam strávíme. Do peněženky jsem schovala pár stovek a průkaz, na kterém je napsané jméno, oblast pobytu, identifikační údaje, jako je věk, a zaměstnání. Do postranní kapsy jsem opatrně zastrčila fotku mě a Navida, vyfotila ji paní Saatchiová. Stojíme na ní uprostřed obrovské mísy, která je až po okraj naplněná vodou a bublinami. Oba jsme promočení a šklebíme se do kamery. Pár minut po tom, co byl tento moment zaznamenaný, mi Nave potopil hlavu pod vodu a já ho na oplátku kopla do intimní oblasti. Celý den jsme spolu nepromluvili ani jedno slovo, dokud nás jeho máma nedonutila usmířit se.
     Nad milou vzpomínkou jsem se pro sebe pousmála. Od dětství jsme se od sebe nehnuli ani na krok a teď mám odjet do cizího města na neurčitou dobu. Nadšení, které jsem z dobrodružství měla bylo náhle pryč. Můj žaludek se sevřel jako pevný uzel, ale nepříjemný pocit jsem ze sebe rychle setřásla. Je ti dvacet, proboha, vzpamatuj se! pomyslela jsem si. Svižným krokem jsem opustila svůj bunkr dříve, než bych si to stihla vše rozmyslet. V devět máme odjet, takže mi zbyla půl hodina na rozloučení se se všemi.

      Stála jsem přede dveřmi do zbrojnice už alespoň pět minut, nedokázala jsem se přinutit vejít dovnitř. Hluboce jsem se nadechla, pomalu jsem stiskla kliku a zatlačila. Vzduch uvnitř místnosti byl těžký, všude se nesla vůně střelného prachu a v pozadí hrálo v rádiu Hey There Delilah.
Z poza stojanů s pistolemi jsem zaslechla tiché broukání patřící Navovi.
     "Myslela jsem, že jsi spíš rockový typ." zavtipkovala jsem, abych se trochu uvolnila.
     "Není to sice AC/DC, ale má to něco do sebe." uchechtl se Nave, vzal do ruky pistol nadepsanou jako Colt 1911 a začal ji čistit. Udělala jsem pár kroků blíže k němu a opřela se o pracovní stůl za kterým seděl.
     "Chtěla jsem s tebou o něčem mluvit." šeptla jsem. Zvedl pohled od zbraně a pobaveně se na mě podíval.
     "Bojíš se mi to říct, takže jsi buď něco provedla nebo jsi něco rozbila. Pro tvé vlastní dobrou doufám, že jsi zase neztratila klíč od skladu." Pistol odložil do jedné z poliček a stoupl si přede mě. "O co jde?" trochu zvážněl, když si všiml, že jsem nijak nereagovala.
     "Pojedu s Kianem pryč, do Saorsa, na pracovní misy. Odjíždíme za chvíli." vysoukala jsem ze sebe "Nevím ještě co tam budeme přesně dělat ani na jak dlouho tam jedeme, ale Kian měl pravdu. Je to perfektní příležitost abychom ukázali, co v nás je, že nejsme jen do počtu." čekala jsem na jeho reakci jako kdyby na tom záležel celý svět.
     "Zrovna tohle jsem nečekal." prohrábl si vlasy rukou " Samozřejmě ti to přeju, zasloužíš si ukázat, co v tobě je, jen jsem si nemyslel, že to bude tak brzy." povzdechl "Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor a kdyby si na tebe ten blbec Kian něco zkusil tak mu dáš co proto."
     "No jasně, umím se o sebe postarat." ohradila jsem se a lehce jsem Navida praštila do ramene.
     "Já vím, že jo." zasmál se a přivinul mě k sobě.
     "Budeš mi chybět." špitla jsem v jeho objetí.
     "Ty mně taky, ale teď už běž, určitě na tebe už čekají." naposledy kolem mě sevřel ruce.
     Doprovodil mě ke dveřím a po krátkém rozloučení jsme se oba vydali sou cestou, já k dodávce a Nave zpět ke zbraním.

Doufám, že to bude stát za ten risk všechno a všechny opustit. Začíná další kapitola mého života.