I'm not hungry.

2

Celou hodinu jsem se potajmu škrábala na levé ruce. Chtělo se mi tak brečet! Ke konci hodiny jsem si povšimla, že na mě třídní kouká.

"Ty Starr, nejsi dneska nějaká naštvaná?"uslyším až moc milý hlas mé třídní, když beru do rukou houbu a namáčím jí pod proudem ledové vody. Prosím neptejte se! Nechoďte blíže!

"Ne já jsem v pořádku" Nejsem. Nenávidím se! Tak proč se tak hloupě ptá? Proč ty její pohledy? Jděte pryč! Všichni!

Kývla a usmála se mezítím co jsem mokrou houbou klouzala po tabuly, abych to měla co nejdříve z krku a mohla vypadnout. Další hodina, další sezení v lavici. Další zírání do neznáma a prázdna. Bez ničeho, chci být úplně sama! Tak mě nechte na pokoji!

"No to bude opravdu krásná tábule Starr" řekla v ironii a já jen pokrčila ramena.
Nikdy mi nic neudělala tak proč se ke třídní tak chovám? Proč uhýbám pohledem a neoplatím jí ten její milý úsměv. Pokouší se mi jen vykouzlit úsměv na mé zachmuřené tváři. Ale já se nepoddám.. Nechci ! Nemůžu nikomu nic říct.. Ať se ptají jak se ptají!
- - - -

Je opravdu milé, že si dělá starosti, ale mohla si to odpustit. Odpustit ptát se matky zda jsem v pořádku. Ta nic neví. Kdyby do mé hlavy kdokoliv věděl dopadlo by to opravdu hodně špatně.

"No Starr pořád polehává na lavici, přijde mi unavená. Hlavně ať si nezahrává s anorexii" řekla třídní mé matce, po třídní schůzce, která jí následně vylíčila jak špatně jím. Buď nejím vůbec nebo se přejím. Díky mami...

Já nepotřebuji kontrolovat! Jenže to teď má třídní zjevně v úmyslu... Neviděla mě na obědě přestože jsem stála v řadě? Ptala se spolužačky kde jsem. Viděla mě jak se opírám o stěnu na chodbě? Šla se zeptat zda jsem v pořádku... Mám ji ráda, ale co je moc je moc...

-

Napsala jsem vám události z poslední doby a trochu to zkrátila. Opravdu mám třídní moc ráda, ale tohle se mi zdá trošičku moc, i když ji na druhou stranu chápu...