I'm not hungry.

Jestli chceš vidět jídlo, podívej se na svoje stehna!

"Touha po dokonalosti časem každého zničí" řekla Ana a pohlédla na další ze svých obětí.

Psalo se devátého září a u mě se tento kolotoč rozjel již podruhé. Opírala jsem se zády o žlutě natřenou zeď vedle dveří od učebny informatiky a společně jsem čekala se zbytkem své třídy na další vyučovací hodinu. Sotva jsem stála na nohou, když kolem nás prošla naše třídní učitelka.

"Starr je ti něco?" v jejím hlase byla cítit starost.

Myslela jsem si, že učitelé si mají držet citový odstup od svých žáku, proto jsem řekla jen "Ne."

"Tak se tak neopírej, vypadá to, že tě to tu nebaví".

"Nebaví no" vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě.

"A kdy tě to tu bavilo?"

"Tak v první třídě.."

"Já čekala, že povíš dnes první hodinu"

"Hmm"

"Neměla jsi nějakou dietku?"

"Ne, přes prázdniny jsem ještě přibrala"

"Přijde mi, že jsi zhubla"

"Ne, jsem tlustá"

"Prosím tě neblbni, jsi pěkná holka. Co jsi měla ke svačině?"

"Jablko"

"A pak se divím, že jsi tak unavená, když máš tak malou svačinu. Vypadáš jako bys měla umřít"

„Hm"

"Snad nechceš umřít, že ne?"

V duchu jsem si pomyslela, ano chci. Ale nahlas jsem neřekla nic.

"Holky musíte ji rozesmát a probudit k životu" řekla, usmála se na mě, otočila se na podpatku a odkráčela si to do kabinetu.

Po příchodu učitele i po celý zbytek dne jsem o tom přemýšlela a rozhodla se. Zhubnu, a to hodně. Touha po dokonalosti byla silnější než já. Zářící měsíc se elegantně vyšplhal na oblohu a stromy se mu klaněly pod přívalem větru. Jako by byl jejich vládce, který si je podrobil. A já potichu brečela v posteli...