Hranice města

Tam, kde nemám co dělat

Pohled Michale

Už je to hodně dlouho co jsem opustila vnitřní sektory města. S nohama svěšenýma dolů ze střechy staré, polorozpadlé, ale přesto obydlené budovy, se koukám na Odpadlíky, lidi co neprošli zkouškou. Stejně jako já, mají ústa a nos skryté pod látkou a přes hlavu kapuci staženou hluboko do obličeje. Je to jedna z mála možností, jak se chránit před pískem, prachem a znečištěním. "Bohatší" z nich mají navíc brýle všeho druhu. Pracovní, sluneční, dioptrické, slepené izolepou nebo jen s jedním sklem. Baví si mě všímat si detailů, když nemám co dělat. Já brýle nemám. Né že bych na ně neměla, navíc se snadno dají sehnat ve Středních sektorech snad v každé popelnici, ale když je mám na sobě, nevidím pořádně do stran a navíc mám pocit, že trochu zkreslují realitu. Kouknu se směrem do středu města. I když budovy v Krajních sektorech jsou nízké a přes smog, písek a prach není moc vidět, se dají zahlédnout obrysy velkého plotu dělící "můj" sektor od sektoru vedle. Když přijdete blíž, všimnete si, že na druhé straně je jako zázrakem lépe vidět. Není tam skoro žádný zvířený písek ani prach. Není to kouzlo, jedná se o nějakou novou technologii, která drží částečky prachu a písku mimo sektory bohatších. Se smogem si ale neporadí. Ten plot co nás rozděluje se dá podlézt hned na několika místech, sice je pod elektrickým proudem, ale když je člověk šikovný zvládne to celkem snadno. Ale všechny odrazuje ten risk, že by dostal ránu. Jednou jsem spěchala zpátky sem, protože jsme měla pocit, že slečna, kterou jsem okradla o pár drobných, mě nahlásila policii nebo dokonce vojákům. Tehdy jsem se snažila rychle prolézt pod plotem až jsem se o něj nechtěně otřela. Takovou bolest jsem v životě nezažila. Měla jsem pocit, že se mi na chvilku zastavilo srdce a byla jsme ráda, že jsem se doplazila do nějakého úkrytu, než přišli vojáci zkotrolovat, jaký drzoun se to opovážil zkusit podlézt. Asi dvě hodiny jsem jen tak ležela a koukala, neschopná se pohnout bez toho, aby mě ta bolest nepřipravila o vědomí. Další čtyři měsíce jsem prožila v bídě, protože jsem se bála, že se zase o něj otřu.

Znovu jsem se zaměřila na lidi pod sebou. Nálada v davu se změnila. Vycítila jsem problémy a začala se mít k odchodu. Při zvedání jsem zase zatla zuby. Bolest v pravé noze se zase připomenula. Hold né všechny zranění se bez odborné lékařské pomoci vyléčí moc dobře. Vzala jsem do ruky svůj otrhaný starý batoh a znovu se zadívala pod sebe. Nebyla jsme samozdřejmně jediná kdo vycítil potíže. Okolní lidé, kteří nechtěli mít nic společného s demonstrací, hlavně ženy a malé děti, se také stahovali do svých bytů, zavírali dveře a nějak se snažili zabezpečit i okna. Skupina několika lidí s počmáranými prostěradly a se zbraněmi tipu dlouhé ostré sklo, nějaký kus kovu a někdo dokonce odněkud vyčaroval i nůž, vykřikovala různé slogany s né zrovna slušným textem. Zavrtěla jsem hlavou a šla směrem k požárnímu schodišti. Věděla jsem co bude následovat, protože se to tu dělo celkem často. Skupina lidí, nejčastěji tak 15-16 letých teengerů, kteří právě propadli zkoužkou, se srotí buď na hlavní silnici, kudy autobusy převážely ty, co měli práci mimo náš sektor, nebo na nějakém náměstí, nebo přímo u brány do vedlejšího sektoru. Vojáci nejprve požádají o rozpuštění demonstrantů. Pokud to neudělají jednoduše je postřílí. Propadli u zkoušky a tudíž nejsou k ničemu dobrý. Jsou postradatelní.... Jdu ulicí označenou jako 7-V-35. První číslo označuje město, písmeno sektor a poslední ulici. V opravdovém středu města a v přilehlém sektoru mají ulice jména, ale tady ne. Ani nevím proč tam píšou číslo neboli jméno města, stejně je mezi městy taková poušť že stejně odsud nikdo neodejde, pokud nemusí.Tedy v této části naší země. Daleko na severu je dle povídaček spousta zeleně a řek. A věřím ji, sama jsem to viděla, i když jen na obrázcích. Uslyším křik ženy a pláč dítěte. Nejspíše dovršil 7 let a tak ho dovádí do bohatšího sektoru, aby mohl chodit od školy a udělal zkoušku. Pokud propadne vrátí se zase sem. Maximální počet bodů je 2000 a pokud chcete alespoň prolézt s odřenýma ušima musíte získat 1200 bodů. Někde jsem slyšela že dříve stačila jen polovina, ale to bude asi dávno.Pokud jste propadli stane se z vás Vyvrhel. Nejsou tu žádné nemocnice, když nepočítám porodnici a stanice první pomoci, ani školy. Pokud budete mít štěstí, nebude dostatek tzv. 5. třídy lidí, stane se z vás uklízeč nebo pracovník v továrně. Pokud bude na tom hezká holka hodně bídně, pravděpodobně přihlásí se u vojáků a ti ji odvezou do bohatého sektoru, kde bude moct "prodávat své tělo" a všichni víme co se s ní stane. Pak je tu možnost nechat na sobě dělat pokusy,ale i když je za to pěkná peněžní náhrada, nikdo se do toho moc nehrne. Když se z žádná z možností nenaskytne můžete se udřít k smrti v dolech. A samozdřejmě je tu možnost ještě krást nebo vybírat popelnice u domů vojáků nebo u těch několika krámků, co tady jsou nebo jít pracovat do dolů mimo město. Když teda získáte těch 1200 - 1500 bodů, přesouváte se do sektoru sousedícího s tím "našim". Dále studovat budete tak rok možná dva a dostanete označení člověk 5. třídy. Nejčastěji se stejně stanete uklízečkou nebo půjdete pracovat do továrny nebo pracovat na stavbách, maximálně můžete se stát sekterářem nebo recepčním. Těch je samozdřejmně nejvíce S 1501 - 1600 body máte před sebou tak 3 roky studia a máte už na výběr. Můžete se z vás řemeslník, umělec, architekt, případně reportér nebo podobný věci. Lidi co dosáhli 1701 - 1800 se mohou pyšnit tím, že se mohou stát asistentem jakéhokoliv oboru. Jejich škola je celkem dlouhá, ale nakonec z nich vyjdou seštřiky, porodní asistenky, pomocníci vědců atd. S 1801- 1900 se stáváte voják. Ať chcete nebo ne.... .Lidi 1901- 1999 jsou doktoři politici, agenti nebo také vojáci. A samozdřejmě 2000. To jsou speciální lidé. Jejich výcvik trvá několik let a stanou se z nich "hrdinové" města. Jsou to vážení lidi, který vždy končí u armády. Ať už jako stratég nebo jako agent. ... Není to zase taková vzácnost, ale z celkového počtu obyvatel našeho města 800 000 (zaokrouhleno) pouze 10 stále žije a celkově za celou dobu existence města jich bylo jenom 12. Každý, ať už projde nebo ne dostane na ruku tetování se svým číslem. Já si to svoje pečlivě schovávám pod svojí vytahanou černou (no spíše už šedivou) mikinou. Když dorazím do své ulice 7-V-40 zajdu do polozřícené barevné budovy. Má celkem 12 podlaží, ale jen spodní 4 jsou obydlené a pak jedno nejvyšší- to moje. Když dorazím úplně do posledního patra, noha už mě bolí a já sem vyřízená. Jako první mě uvítá známé mňouknutí. Bílá kočka co tu se mnou žije- Hraběnka- už se ke mě řítí, zda nemám něco k snědku. Není sice vyzáblá jak kočky na ulici, ale žebra jí vidět jsou. "No jo prosím tě" řeknu jí a hodím jí kus nedovařeného masa. Sundám si mikinu a odhodím ji na druhou stranu pokoje. Světlo dopadne na můj stříbrný náramek. Jedná se o prostý kroužek bez ozdob jen s nápisem: Psychicky labilní. Nad tím se pousměji. Dali mi ho 2 roky před tím než jsem utekla sem. To mi bylo devatenáct. Teď je mi dvacet. Jo jsem Dlouhověk sice Nižší ale stále. Stárnu o něco pomaleji než ostatní. To jestli opravdu budete mít delší život zjistíte až v 15 letech do té doby stárnete jako ostatní a nedá se to zjistit ani rozborem krve. Pak se vám čas jakoby zpomalí. Buď stárnete tak že 2 roky lidí je pro vás rok, to jsem já. Nebo máte větší "štěstí" a stárnete 3x pomaleji než zbytek obyvatel. Existuje jen jeden člověk co dokonce stárne 4x pomaleji než ostatní. Jmenuje se Magnus Willson. Staromódní jméno a běžné příjmení pro výjmečného člověka co dokonce řídí tohle město. Sedám si na proleželou matraci na zemi. Zadívám se do stropu a zavřu oči. Rozezněli se výstřely, takže vojákům došla trpělivost a začali pálit do demonstrantům. Bylo mi to fuk. Sice za tohle asi shořím v pekle, ale když se to tu děje snad každý měsíc, člověku to začne být jedno....

Takže úvodní kapitola je taková divná. Snažila jsem se hlavně vysvětlit svět ve kterém se to odehrává :)