Hranice města

Střepy

Pohled Michale

Probudilo mě otravné mňoukání Hraběnky. Otočila jsem se na druhý bok a pevně stiskla víčka k sobě a snažila se potlačit až moc příjemné obrazy, jak ji škrtím. Měla jsem ji ráda, ale nesnášela jsme, když mě někdo vzbudil, když jsem přitom nemusela vstávat. Bílá kočka se ale nevzdávala a rozhodla se mi "udělat masáž". Shodila jsem ji ze sebe a vstala. Vycenila jsem zuby, což jsem dělala jen na ní, vstala z matrace. "Ty mě vážně nenecháš prospat?" zeptala jsem se jí naštvaně a pomalu se přesunula do obýváku. Díky tomu, že byl byt tak vysoko, byl více méně ve stavu, ve kterém ho nechali předchozí majitelé. Bylo tu celkem 6 pokojů, z toho jenom v jednom se propadl strop. Normálně jsem používala jenom tři, obývák,jednu z ložnic a kuchyň, a k tomu koupelnu. Elektřina tu normálně šla, ale většinu času jsme jsi ji mohla dovolit jenom v kuchyni. Nepotřebovala jsem topit, až na pár zimních měsíců tu bylo teplo. Počasí stejně bylo zblázněné, takže klidně by mohlo teďka začít sněžit, ale o pár hodin později, by bylo teplo jak na jaře. Měla jsme to tu ráda, ale jediné co mě štvalo, bylo to, že tu netkla teplá voda. Takže jsme se chodila sprchovat k rodině bydlí o dvě patra níže. S tou rodinou jsme měla velice dobrý vztah. Vlastně to byli jediný moji přátelé, které jsem tu měla. Teda když nepočítáte tu bílou chlupatou bestii..... Mám kamaráda ještě v jednom vnitřním sektoru, ale s ním se vídám maximálně jednou týdně. Rodina pode mnou byla celkem 5 členná. Celkem mladá matka Eliza a její manžel Jacob, a jejich tři děti Alice, Scott a Michale. Svoji poslední dceru pojmenovali podle mě. Měla ještě jedno dítě - Allison, ale tu minulý rok odvezli do vnitřních sektorů, aby se mohla vzdělávat. V tom jsme si vzpomněla, že je Neděle. Tak proto Hraběnka tak vyváděla. Nesnáší, když jí měním zaběhnutou rutinu. Došla jsem do ledničky a vytáhla první masu v poličce pro hraběnku a dala jí to do její misky. Ta se na jídlo vrhla s vší chutí. Povzdechla jsem si a protočila očima. Vzala jsem si starý kus bagety a začala ji žvýkat. Byla tvrdá jako veškeré pečivo tady, ale byla k jídlu, takže jsem si nemohla na nic stěžovat. Rychle jsem se převlékla z pyžama, nebo spíš z trička a tepláků, do svých uplejších elestických kalhot, trička, mikiny a hlavně šátku.  Šátek jsme zatím nechala vyset podle krku, ale jak vyjdu ven nasadím si ho přes pusu, abych se tolik nenadýchala písku. 

Šla jsem směrem k nejbližšímu náměstí. Bylo tu spoustu lidí oblečených skoro identicky jako já.  Většinou v ulici potkávám mladé lidi, chuligány, co nechtějí pracovat a matky s dětmi. Většina otců totiž pracovala v dolech, aby vůbec měli jak uživit rodinu. Dneska to ale bylo jinak, protože byla Neděle, jediný den kdy se ani v dolech nepracuje. Takže většina můžu šla k svým rodinám. Najde se tu i pár zoufalých, kteří chodili do práce i v neděli. Holt jim za to platili 2x co obvykle dostali za jeden den. Všichni mířili na stejné místo, jako já. Na náměstí před velkou obrazovku. V neděli se totiž vysílali zprávy. Nebyli povinné, ale bylo lepší se jich zúčastnit.  Přece jenom je dobré vědět, kde řádí epidemie Písečné nemoci, nebo kde tornádo zničilo budovy, v neposlední řadě, zda jsou volná nějaká místa ve vnitřních sektorech. V této části, nebyli tornáda vůbec běžné, protože jsme byli celkem blízko plotu. Postavila jsem se někde uprostřed davu a trošku nervózně jsme přešlapávala. Byla jsme radši na kraji, protože bůhví koho co zase napadne. Měla jsme pocit že tu byli lidé snad z 20 přilehlých ulic. Televize tu nebyli zakázané, ale byla to drahá vymoženost a hlavně celkem zbytečná, když se tu nacházeli obrovské monitory, ze kterých se stejně to nejdůležitější dalo dozvědět. Další rozdíl mezi mojím městem a zbytkem Federace. Zde na jihu byla většina měst více vstřícná k odpadlíkům, přece jenom, žilo zde méně lidí a tak pořebovali, aby počet Vyvrhelů byl co nejměnší. Někteří lidé, kteří nějakým, nejspíše nelegálním způsobem, přišli k velké sumě peněz je měli. I když toteď nechápu, jak je někdo zvládl propašovat přes plot. Vysílání začalo a já sledovala dění na obrazovce. Nic nového. V částech sektoru, které byli na okraji města, zase řádily písečné bouře a tornáda.  V sekteru VV (sektor sousedící s naším) zase vypukla epidemie  zápalu plic a sektor VVVV (nejvíce vnější sektor) se stále nevzpamatoval z poslední vlny písečné nemoci. Já si se zápalem plic nemusela dělat hlavu. Každý, kdo prošel zkouškou automaticky dostal očkování na základní nemoci. Dokonce Vyvrhelové dostávali očkování, ale jenom to nejzákladnější a to ještě v době, než se sem po zkoušce dostali.  Najednou se z davu začaly ozývat výkřiky. Z počátku jsem stála na místě a částečně poslouchala nějaké bláboly a zvýšení kontrol horníků, kteří odjíždějí z dolů. Najednou ale nabraly docela agresivního rázu a já znervózněla. Moc dobře jsme viděla odstřelovače na střechách a u obrazovky nejspíše budou vojáci. Trochu jsme začala panikařit. Snažila jsem se pod šátkem zhluboka dýchat, ale moc mi to nešlo. Vzdala jsem čekání a začala jsem si hradit lokty cestu někam mimo náměstí.  Ostatním lidem začínalo také docházet, že tohle mírumilovné zrovna nebude.  Všichni se začali hrnout z náměstí pryč. Já byla na začátku toho davu, ale i tak jsme nestihla odejít. Cestu nám zaterasili nějací mladí vojáci. Tipovala jsme je na lidi, co jsou poprvé v akci mimo vnitřní sektory.  Pouštěli lidi po jednom ven, po té co je prohledali, zda nemají nějaké zbraně, nebo drogy. Moje nervozita stoupala. Pravdepodobně šlo jen o rutinní záležitost a nečekali, že se lidé začnou bouřit zrovna teď. Snažila jsme se prodrat dopředu, ale dav mě strkal zpátky. Mladí vojáci nevěděli co dělat. Stále kontrolovali odpadlíky, ale už o poznání rychleji a  méně pečlivěji. Několik z nich přestalo prohledávat úplně a mířili na dav svými pistolemi s omračovacími nábojemi. Byli moc mladí na to, aby měli ostré náboje.  Dav si toho byla také vědom a proto se stále na ně tlačil.  Vplouvala jsem více dozadu, kdyby tihle vystrašení teengri se přece jenom rozhodli střílet.  Najednou se za námi ozvaly výstřely a propukla panika. Dav mě tlačil čím dál tím víc mimo náměstí. Jen co jsme měla příležitost zaplula jsem do první postranní uličky, kterou jsme viděla.  Opřela jsem se o zeď a oddechovala. Risknula jsem, že ne nadýchám písku a sundala si šátek. Nedýchalo se mi o moc lépe, ale alespoň něco. Stisknula jsem nůž, který jsem měla schovaný "tajné" kapse. Dotek studené čepele mě uklidňoval. Kvůli tomhule zlatíčku, a pár dalším, jsem kdykoliv byli kontroly,  buď musela čekat, než vojáci vypadnou, nebo to vzít po střechách. Vzhledem k mojí nulové trpělivosti jsme většinou zvolila druhou variantu. Za to jsem pak dostala od kolene pěkně "seřváno". Do úst se mi dostalo trochu písku a tak jsem si zase nasadila šátek. Byl nesmysl si ho sundávat už ze začátku, přece jenom byl to spíš psychický problém, že jsme měla pocit, že se kvůli němu dusím. Do postranní uličky se dostávalo čím dál tím víc lidí, co zde hledali alespoň malou úlevu od tlačenice, která probíhala na hlavní třídě. Rychle a nenápadně jsem se posunula více dozadu, abych tolik nevyčnívala. Jako většina zde přítomných jsme si nakonec sedla a čekala. Nemůže trvat dlouho, než se dav lidí jako ovce přeženou jinam. Vzala jsem kamínek, co tu ležel a začala si s ním netrpělivě  pohrávat. Nemělo cenu zkoušet projít touhle ulicí někam dál akorát by mě dovedla na jinou hlavní ulici, kde by to vypadalo naprosto identicky. 

Uběhlo ani ne pět minut a zničeho nic se tu objevil jeden z těch kuřat od vojáků. Zpod masky, které je chránila před smogem, pískem, ale také částečně před nemoci, přinášející se vzduchem mu čouhali blonďaté vlasy. Dle postavy se jednalo o dívku. Měla pěkné ženské tvary a atletickou postavu. V ruce držela revolvery, které doufám mají jen omračovací účinek, jako zbytek zbraní nováčků. Hnedka jen co přišla, udělala osudovou chybu. Z nějakého nesmyslého důvodu si sundala masku. Ukázala tak nejenom svůj krásný mladý obličej, ale také část jejího útlého krčku. Kdybych chtěla, vzhledem k jejímu mladí, bych ji mohla zabít a potom okrást. S nějakým tím malým zázrakem, bych mohla najít někoho, kdo má konekce s podsvětím,a tak se napojit  na kanibaly... Před poslední myšlenkou jsem se otřásla. Zavrtěla jsem hlavou a více se stáhla k zdi, byla sice sama, ale nemělo to cenu riskovat. Bůhví jestli by mě předtím nestihla zranit, navíc je nebezpečné prodávat vybavení vojáků. Když maska dopadla na zem, všimla jsme si, že je poškozená. Nejspíše tedy majitelku nějakým způsobem drápala, a proto ji sundala. "Uhněte mi" zavrčela holčina na skupinku již vzrostlých chlapů, který se kolem ní srotil.  Nejspíše taky vycítili možnost zranit ti vojačku. Navíc patřili k jednomu z gangů, co se tady ochomýtá. Takže v případě zranění se někdo o ně postará. Všimla jsem si další maličkosti, co hrála do karet skupince mužů. Její revolvery měli poslední náboj v sobě, navíc neměla na sobě žádný těžkou "zbroj". Akorát neprůstřelnou vestu a masku, co se stejně již válela na zemi. Opravdu nečekali, že se něco podělá. Přece jenom byla neděle a to byl většinou klid. Gang si dal neslyšné znamení a lehce popošli blíž. Zmatená a evidentně vystrašená dívka, kterým jediným výjezdem, byl právě tento, zvedla oba revolvery a mířila na skupinku. Zvedla jsme se a stejně jako zbytek normálních lidí, co se sem přišli schovat, jsme zamířila k výstupu na druhou hlavní ulici. Dav nejspíše již prořídl a navíc nikdo nechtěl být namočen do násilí. 

Ani jsme se neotočila

Tohle nebyl můj boj

Jo rozhodla jsem se, že tohle oživim...