Hranice města

Akademie

Pohled Sofie

Konečně zazvonilo a všechny nás propustili z Akademie. Studenti všeho věku se doslova vyřítili ze třídy a spěchali ven. I já jsem prošla dveřmi a chvilku se zastavila.   Vítr mi čechral mé blonďaté vlasy a já si užívala čerstvého vzduchu i když dneska trošku se smogem (né že bych to poznala podle čichu, ale hlásili to v hologramech), takže asi zase zlobí filtry. "Co tu tak stojíš? To už pózuješ, aby ti mohli udělat sochu?" Uslyším přátelský hlas za sebou.  Normálně bych se asi na člověka, který by řekl tuhle poznámku, dost naštvala, ale když se otočím uvidím zelené oči Daniela.  Mého nejlepšího kamaráda. Jako vždy má vlasy nezbedně rozcuchané a jedině ve škole si s nimi snaží něco udělat. A samozdřejmně mu nechybí jeho rošťácký výraz. "Ale no tak. To že mám 2000 bodů, přece nic neznamená... A navíc nejsem ani jediná!!" Ohradila jsem se přátelsky do něho drcla. "Že ne!!! Vždyť je vás jen 10 žijících!! 12 celkově za celou za celou existenci města!!" řekne a oplatí mi přátelské drcnutí. Vyrazíme směrem k městské knihovně. Cestou mineme spěchající doktory do práce a několik uklízečů co shrabávali listí.  Stromy v parku, kterým se musí projít, už získávali teplé barvy a několik místních veverek a podobných živočichů se chystalo na zimu. Sice tu moc nesněžilo, ale příroda si stále nezvykla na teplejší podnebí, které tu vzniklo kvůli skleníkovému efektu a spoustu dalších důvodů.  Znovu jsem se otočila na Daniela. Zlobila jsem se na něho, kvůli tomu, že mě zase vychvaloval.  "Nech toho. V celé Federaci je nás 796!! Navíc 1956 je taky super počet bodů" pokračovala jsem v hádání  a ani nepomyslela na to, že bych se vzdala tak lehce. "Jo to sice jo, ale skoro z 1 miliardy lidí!!! A co se mého skóre týče...  Jenom 7 bodů a už bych nemohl na Akademii s tebou"  odfrkl si a zadíval se před sebe.  S tou poslední věcí měl pravdu. Sice byla spousta vojenských škol, ale tahle byla nejlepší. Nikdo ani neví od kdy, ale prostě se jednou rozhodla že "si bude brát" jen lidi s 1950 a výš. Však se jim to kolikrát vymstilo. Třeba nás je jenom patnáct a ve třídě pod námi dokonce jenom pět.   Když jsme vstoupili do knihovny zhluboka jsme se nadechla. Měla jsem to tu ráda.  Kromě elektronických knížek, které máme doma, tu byli i ty staré. Normálně z papíru, akorát se už nepůjčovali domů.  "Jo víš co taky nechápu? Proč vždycky když si chceš číst jdeš sem" Teď už byla v jeho hlase výčitka. Knihovnu moc nemusel a nechápal moji zálibu ve starých věcech. Předtím než jsem získala nejvyšší počet bodů měla jsem v plánu jít spíše na učitelku dějepisu, nebo archivářku nebo něco podobného.  Prostě jsem se chtěla zabývat historii. Bylo normální že lidi s vyšším skóre šli studovat něco, co potřebovalo nižší skóre než je to jejich, protože je dané povolání prostě láká.  Teda až na lidi, kteří musí do armády -ti co získali 2000 nebo 1801 - 1900.  Prostě to tak bylo.  Každopádně pokud chcete být třeba doktor, ale  máte "jen" 1600 máte smůlu. Obráceně to totiž nefunguje.  Moje sestra má 1989 bodů a stejně jako rodiče je doktorka. My máme vysoký počet bodů v rodině, protože i rodiče mají okolo 1995 (nikdy mi nechtěli říct kolik přesně).   Ve velké místnosti s elektronickými čipy, které se jednoduše dali dát do čtečky a přečíst si je doma, bylo kupodivu narváno. Většina lidí si je radši zaplatila, než aby musela jít sem.  Když jsem se, ale koukla pořádně, všimla jsem si, že většina lidí jsou malé děti a navíc opálená do hněda- děti odpadlíků. Pocítila jsem znechucení a už přemýšlela, jak je všechny zneškodnit, kdyby se o něco pokusili. Každý rok vojáci a policisté brali děti rodinám v Vnějším sektoru a posílali do Vnitřních sektorů se slovy "Každý má právo na vzdělání" . Tohle jsem na našem městě nesnášela. Na rozdíl od většiny mělo tuhle tradici. Odfrkla jsem si a šla hlouběji do knihovny.  Knihovnice mě ani nezastavila, abych předložila idetifikační kartu, kterou si berou, kdybych něco zničila. Jo hold jsem tu  známá firma. Navíc si většina lidí zapamatuje tvář člověka, co má 2000 bodů.  Vzala jsem si jednu z mých oblíbených sbírek povídek a pohádek a sedla jsem si k jednomu z mnoha stolů a Daniel se rozvalil na židli hned vedle mé.  "Nedojdeš si pro knížku?" zeptám se ho s pozvednutým obočím a očima stále upřenými na již zažloutlou stránku knížky. Ani nevím, proč se stále ptám, když odpověď je už více než rok stále stejná. "Né. Mám svojí čtečku" odpoví mi jednoduše a vytáhne ji. Zase čte jeden z jeho komiksů. Zatnu zuby a snažím se soustředit na knihu. Celkem mi to jde, dokud sem ta banda odpadlických dětí nezavítá. Slyším hlas knihovnice jak říká že v této zóně musí být velice ale opravdu velice opatrní a že většina knížek má dost vysokou cenu. Teď už se nezvládnu soustředit. Děti dělají hluk a navíc stále smrdí, i když je pravděpodobně vykoupali. Nadechnu se a vydechnu. Nechápu jak si může někdo vzít to dítě do rodiny. Zaklapnu knihu až to udělá hlasitou ránu a narvu ji na místo, odkud jsme ji vzala. Daniel se na mě dívá jen s povzdviženým obočím a nic neříká. Zná mě až moc dobře. Seberu tašku a rychlím krokem vyrazím ven z knihovny. Když jsme konečně znovu venku opřu se o sloup. "Řekni mi co ti na nich vadí?" zeptám se a postaví se přede mně. "Já nevím... Jsou to prostě odpadlíci. Nikdy nebudou jako my" řeknu a zavřu oči. Poslední dobou si tyhle kázaní odpouštěl. Nevím proč dneska zase začíná "Hele oni za to nemůžou že jejich rodiče nezvládli Zkoušku. Co kdyby jsi byla ty dítě odpadlíka??? Tvůj talent by se promrhal" nevzdával se. "Prostě to probereme jindy jasný???" řeknu a vyrazím směrem k rychlovlakům bez toho abych se ohlídla nebo dokonce na něj počkala. "Vždyť jsi je dříve tak jsi k nim tak hnusná nebyla!!" křikne ještě za mnou. To je pravda. Dříve mi  opravdu nevadili.  Takhle nenávidět jsme je začala, až když se mamka od nich nakazila Písečnou nemocí. Je to z mála nemocí, na kterou naši vědci a doktoři ještě nenašli lék. Vyskytuje je se převážně ve Vnějších sektorech a není zas tak nakažlivá. Přenáší se sice vzduchem, ale člověk ji dostane jenom pokud má oslabenou imunitu. Proces je velice zdlouhavý. Ze začátku jsou tak 3 roky klidu, kdy se nic neděje. Pak pokožka nemocného dostává žlutou barvu, zhruba odstínu jako má písek. V této chvíli pokud má člověk štěstí, aby byl dlouhověk, je mu možné podat léky. Nikdo neví proč tomu tak je, ale říká se , že to většina stejně nepodstoupí. U většiny pacientů totiž požití léku nastávají velké bolesti, takže většina stejně se rozhodne pro eutanázii. Kromě změny barvy pokožky se člověk taky rychleji unavuje a je náchylnější na jiné nemoci. Toto stádium trvá zhruba 3 - 5 měsíců.  V poslední fázi člověk kašle, přivírá oči, jako by byl v písečné bouři. Lidé často oslepnou nebo ohluchnou. Zažívají velké bolesti v oblasti dýchacích cest. Nakonec zhruba po 1-3 měsících si pro ně přijde smrt.  Máma na to zemřela před 5 lety, nejspíše ji dostala poté co ošetřovala děti Odpadlíků, co sem jeli za učením. Přijede rychlovlak a já do něj nastoupím. Sednu si na první volné místo, které uvidím a pozoruji ubíhající krajinu. Všude samé šeď baráků, maximálně tu a tam "problikne" zelná barva nějakého parku nebo jiná barva domu, jehož majitel byl trochu odvážnější a měl dost peněz na nátěr.  Náš byt je celkem vzdálený od mé školy, ale mě to nijak nevadí. Normálně si čtu, nebo se učím, ale dneska na to nemám náladu. Snad nikoho nepřidělí k nám.  Pomyslím si trpce. Nestává se často že by dítě přidělili někam do rodiny. Většinou se stihnou "rozebrat" nebo se pošlou do internátu. 

Když konečně dorazím domů zařvu na tátu, že jsem doma. Občas jsem měla pocit že byt je takový prázdný bez mámy a bez sestry, která si před rokem zařídila byt ještě blíže centru. "Jo hned jsme u tebe zlatíčko" uslyším tátu. Pověsím batoh na háček a čekám až přijde táta. Brzy se objeví ve dveřích, které vedou do pokoje, kde dřív spala má sestra Lidya. Trochu jsem se zamračila. Tam nikdy nechodil. Dokonce ani v době kdy tam ještě Lidya byla. "Víš zlatíčko bez tvé matky a sestry mi tu bylo celkem smutno. Však víš, že já pracuji spíš o víkendu než v normální pracovní den a navíc chodím dřív z práce než ty ze školy. Zvlásť, když ještě zajdeš do knihovny." začal trochu rozpačitě. Nejdřív mi to nedocházelo. Koupil snad psa nebo kočku? "No tak jsem požádal zda můžu adoptovat jedno z dětí Opadlíků" dokončil větu a podíval se do pokoje. Kývnul hlavou a z místnosti vyšla malá opálená holčička. Měla velké modré, ustrašené oči a dlouhé, čisté a učesané, hnědé vlasy. Koukala jsem se na ní jako na zjevení. Táta byl sice Dlouhověk, což jsme po něm nezdědila, ale i tak mu bylo 45. Nechápala jsem proč si adoptoval dítě a ještě takové!!!! Než stačil kdokoliv cokoliv udělat. Otočiala sjem se na podpatku a vystřelila do mého pokoje. Práskla jsem dveřmi tak, že se rozcinkaly skleničky. Zamkla jsem se a padla na postel. Otec, i když si to asi neuvědomuje, mi právě zničil život.