T.A.R.A

◄10►

 Podívala jsem se nedůvěřivě po vykachličkované místnosti, kterou mi Ash představil jako společnou umývárnu. Jo, společnou. Okamžitě mi bylo vysvětleno, že to je kvůli vodě, která je odebírána z řeky a bohužel mají jen jednu čističku. Bla, bla, bla. Vlastně mě to nezajímalo. Co bylo divné bylo to, proč tu ještě se mnou byl. Dělal mi sice úžasného průvodce, ale nyní jediné, co jsem si přála, bylo, vysprchovat se! A on mi to svým dlouhým monologem upíral dobrých deset minut. Musela jsem ho zastavit uprostřed věty, kdy mi málem začal vysvětlovat, jak funguje čistička z řeky. Věnoval mi ublížený pohled, pak zamumlal, že počká venku a zapadl za dveře.

A tak jsem ve sprchách osaměla. Jenže jsem si najednou připadala trošku sama. Bylo to nepříjemné. Ne že bych potřebovala někoho u sebe, ale slyšela jsem jen svůj dech, svůj tep a nepříjemné bzučení zářivek. Po pár rušných dnech, které jsem strávila s Ashem na mě zanechalo stopu. Pocit samoty byl trochu znepokojující. Snad jsem na něm nebyla závislá! To by se mi opravdu nelíbilo. Jenže jsem tomu člověku věřila. Asi to ode mě bylo bláhové. Nevěděla jsem o něm zhola nic. On o mě věděl všechno. Četl si ve mně jako v knize. Znal moje pocity, věděl na co myslím. A to bylo svým způsobem uklidňující a matoucí zároveň.

Když jsem vstoupila do sprchového koutu, ujistila jsem se, že přes dveře není vidět. Co kdyby náhodou někdo vešel, že... Podívala jsem se na zapínání a hledala něco, čím bych vodu zapnula. Doma jsme měli ve sprše displej, kterým jsem si nastavila i jak teplou vodu chci, pokud chci masážní trysky a další. Jenže tady byla jedna páka. Byla natočena napravo. Pokrčila jsem rameny a jemně za ní zatáhla. Nic. Jak se proboha tahle věc ovládá? Podívala jsem se na ni zblízka. Vypadá to, že... Za páku jsem vzala a půlkruhovým pohybem ji nadzvedla. Voda se automaticky spustila na mou hlavu a já vypískla nad tím, jak ledová byla. Začal se mi třást ret. To snad není ani pravda. Copak tu nemají nějaký bojler? Nebo cokoli co by ohřálo tu podělanou vodu? Mračila jsem se a drhla si tělo od špíny a potu posledních osmačtyřiceti hodin. Namydlila jsem si mýdlo a vtírala ho pečlivě do pokožky, i když jsem pospíchala, abych se dostala z dosahu studeného proudu. Ulevila jsem si pár nadávkami, když jsem si oplachovala vlasy a vylézala ze sprchy s totálně blbou náladou. Nekonalo se nic jako: sprcha mi dokázala zvednout náladu, nebo: smývala z mého těla všechen ten stres, nebo: pomohla mi zapomenout alespoň na chvíli, co mě čeká. Ne! Tohle stálo za houby a byla mi zima a...

Když jsem vyšla ven, čistá ale zmrzlá, čekal mě Ashův pobavený úsměv. Ano, celé to slyšel. Loupla jsem po něm zle očima. „Co se křeníš?"

Jeho úsměv se rozšířil, ale schoval ho za vlasy, které mu spadly do obličeje. Když si je odstranil, už na mě zase koukal jako na malé dítě.

„Ruční ovládání sprch, seznamte se. Tohle je Tara. Taro, tohle je ruční ovládání sprch," pronesl teatrálně. Měla jsem ho plné kecky. Copak tohle bylo vtipné?

„Radši mi ukaž, kde mám pokoj, abych se tam mohla zavřít a potichu tě nenávidět!" rejpla jsem si do něj. Přestal se křenit, ale stejně jsem viděla, jak se přemáhá. Tohle jsem tedy neudělala příliš chytře. Ruční ovládání! Kdo má v dnešní době něco na ruční ovládání. Roboti přesně věděli, co mají udělat, jak pracovat, co lidé chtějí. Neztráceli jsme čas nařizováním vody!

Ze sprch se šlo dlouhou chodbou, která se několikrát rozpojila, až jsme došli k bloku E. Jak jsem to poznala? Každý blok měl svou barvu. Od Ashe jsem se dozvěděla, že bloků je tu šest. Každý měl jinou barvu a každá barva měla své číslo. Blok E měl modrou. Stihl mi ještě říct, že jdeme hlavní chodbou. Z ní vedou odbočky doprava a doleva. Vpravo spí dívky a vlevo chlapci. Musela jsem ocenit jejich smysl pro pořádek. Zdálo se, že všechno tu má nějaký systém a smysl.