T.A.R.A

◄25►

 Dívala jsem se z okna naší místnosti dolů a sledovala dole trénující páry a skupiny. Zavolala jsem si Ashe po několika týdnech, kdy jsme spolu komunikovali jen na tréninku. Vlastně jsme se ani vidět jindy nechtěli, ale museli jsme spolupracovat. A jediná možnost jak toho dosáhnout bylo přesvědčit toho paličatého berana, aby konečně pochopil podstatu. Podstatu, kterou jsem já dřív neviděla. Je to pouto, které může být rozvráceno pouze smrtí. To ale neznamená, že je to pouto závazné. A pokud mu šlo o to, že zrovna moje osoba bude jeho Družka, tak ať se nestrachuje. Dokážu se ovládat natolik, abych mu do hlavy nelezla. Prolezla jsem Jensenovy složky a přišla na to, že se zabýval zkoumáním takových párů. Bylo jich celkem pět. Všech pět brzy rozdělila smrt toho druhého v celkem raném věku. Ne že by mě to děsilo, zatím nic takového nehrozilo, ale nikdy dříve jsem se nezamýšlela nad průměrným věkem, kdy Rebel umírá. Všechny jeho poznámky se specializovali na to, jak se naučit oddělovat pocity jednotlivců. Mohlo se stát, že se pak člověk ztratil sám v sobě. U prvního páru došlo k celkové demenci ženy, která neunesla sílu pocitů své kamarádky. A tak jsem pracovala víc jak tvrdě, abych se naučila rozpoznat různé signály a hlavně abych odlišila jeho a moje pocity. Nebylo to těžké. Jensen popisoval velmi detailně jednotlivá cvičení která nejvíce pomáhala. A jednou z mých oblíbených metod byla právě meditace. V tomhle stadiu svého zdravotního stavu jsem ji i uvítala. Navíc byl Ash tak přeplněný emocemi, že šlo na něm lehce cvičit. Všechno tak v sobě dusil. Nikdy jsem si neuměla představit, jak moc je ten člověk uzavřený.

Jensen se nabídl, že zůstane se mnou, ale odmítla jsem. Pokud se bude opakovat něco z předchozích událostí, zabráním tomu. Můžu mu stejně ublížit jako on mě. A měl by si toho být vědom.

Dveře se nehlučně rozjeli a do místnosti vstoupily dvě postavy. Jensen šel nejspíš s ním.

Neotočila jsem se. Ale ten zvuk, který opustil Ashova ústa. Syčivý a naštvaný. Prozradil mi, v jakém rozpoložení se nachází, když mě viděl stát u velkého proskleného okna. Jensen si ho k sobě přitáhl a tiše mu něco říkal. Když odcházel, dodal: „Dej si moc dobrý pozor, synu," upozornil ho, „nezapomeň, že-"

„V pořádku, Jensene," oslovila jsem ho tiše, „zvládla bych to." Usmála jsem se na něj mile. Pak jsem oči stočila k němu. Ash stál bez hnutí. Měřil si mě chladným pohledem, ale já poznala to hrané odmítání mé osoby.

„Zveš si mě před sebe, jako kdybys tomu tady velela," ucedil, když se z Jensenem zavřeli dveře.

Pootočila jsem hlavu ke straně a usmála se. „V klidu, Ashi. Nechci se s tebou hádat." Zamrkal překvapením. Možná nečekal takovou reakci z mé strany. Možná mě chtěl vyprovokovat. Jako vždy.

„Proč jsem tady?" zeptal se trochu méně arogantně a usedl na místo, kde před chvílí seděl Jensen.

„Nevíš?" opáčila jsem. Něco zavrčel. „Jsi tu, protože se chováš neadekvátně. Nechováš se jako voják, ale jako spratek." Nenaštval se. „Mám po krk toho schovávání se. Pomohl si mi z těžké situace, jsem ti za to vděčná. Díky tobě jsem mohla začít znovu... ale tohle?"

„Co po mě vlastně chceš?"

„J-já... nevím," odmlčela jsem se. Co jsem po něm chtěla? To ví snad jen bohové. „Nevím, co chci. Ale vím, že tohle není správný."

„Jo? Dočetla ses to v těch jeho hloupých složkách?" prskal nakvašeně. Povzdechla jsem si. Musela jsem opakovat sama sobě, že jsem se rozhodně nepřišla hádat. Musela jsem to vyřešit a to jednou pro vždy.

„Nenapadlo tě, že je to vlastně hrozně super?" Jeho sarkasmem sršící pohled mi odpověděl. „Ne, počkej! Zamysli se. Dva, co myslí stejně. Cítí toho druhého. Neměla by to být nejskvělejší taktika na světě?" Prosila jsem všechny svaté (jak by řekl Jensen), aby tohle vyšlo. Abych toho paličáka dokázala trochu posunout.

„Napadá mě jen to, že ztrácím sám sebe."

Zavrtěla jsem hlavou. „To je blbost a výmluva v jednom."

„Co mám udělat, abych tuhle konverzaci nemusel vést?"

„Vyřeš to."

„Jsi příšerná ženská!" postěžoval si, ale měla jsem pocit, že se trochu podvolil. Pousmála jsem se.

„S tebou to taky není úplně jednoduché." Viděla jsem, jak se ušklíbl.

„Prostě to řešit nechci," postěžoval si. „Je to na hovno. Copak nestačí, že tě tu máme. Ještě abys byla propojená se mnou."

„Ashi chováš se jako vůl!"

„To už jsi mi říkala."

„Proč je to takový problém?"

„Nechci o tom-"

Musela jsem ho přerušit. Jeho chování bylo fakt nežádoucí a moje trpělivost začala docházet. „Kašlu ti na to, co chceš. Víš moc dobře, že cítím tvůj vztek a hněv, který v sobě krotíš!" Zmínka o tom, že jsme propojení ho trochu namíchla. Nadechl se a zase vydechl. „Budeme o tom mluvit, nastavíme si jasná pravidla, která ti budou vyhovovat."

„Nechci!" Nechtěl mi to říct. Nechtěl o tom mluvit. Nechtěl to řešit. Jinak by porušil svoje zásady.

„Řeknu to tedy za tebe," rozhodla jsem. „Z nějakého důvodu jsme na sebe napojený, jsme Druh a Družka. Je mi jedno, zda se ti to líbí nebo ne. Je mi jedno, co si o tom myslíš. Přijmi to tak jak to je a vyřešíme to!"

„Blbost!" zavrčel. Měla jsem velkou chuť ho praštit.

„A jak chceš vysvětlit to, co se stalo? Odmítáš to, protože máš strach. Velký Ash Gelensky má strach!"

Praštil pěstí do stolku. Odpálila jsem ten špunt v jeho nitru. „Mám takový vztek! T-ty...a ta tvá urputná upřímnost! Ta...ta....agghhht! Jsem tak nasranej, že jsi mi kdy vlezla do života!" A tohle, dámy a pánové, byla má výhra. Spokojeně jsem se zapřela o opěradlo křesla a jen pozorovala jeho pohled, když si najednou uvědomil, co řekl. Frustrovaně si prohrábl vlasy a vydechl.

Když jsem viděla, že se uklidnil, pokračovala jsem. „Ukázal si mi Rebely. Ukázal si mi jak zacházet se zbraněmi, trénoval si mě. Neházej vinu na mě. Ani já ti to nezazlívám. Přineslo mi to hodně utrpení, ale také jsem toho hodně získala. Jsme v tom ale spolu. Jediné v čem se lišíme je to, že já poslouchám a vnímám to, co je očividné."

„Tím chceč říct?"

Donutil mě pokračovat netrpělivým tónem: „Že se chováš, opakuji se, jako pěkný idiot."