CHANGED [Avengers] |CZ/SK|

T W O

1205 slov

Nemyslela jsem si, že její nenávist ke mně je tak velká, že jí bylo jedno, když mě mučili. A že to bylo často.

Bolest byla vždy k nevydržení, ale snažila jsem se to přečkat. Většinou jsem křičela. Hodně. Byly to bodce, co mě vždy donutily křičet. Netušila jsem, že v nich byly vakcíny a léky. A že právě kvůli nim to tak bolelo.

Vedli mě tam každý den, v určitou hodinu. Nevím kolik bylo, ale bylo to vždy v období večeře, která asi už byla za tmy. Vždy mě popadli za ruce a odvlekli mě tam. Bránila jsem se skoro vždy, ale dnes to bylo jiné. Sice mě popadli za ruce, ale nevlekli mě do té místnosti s nápisem Vstup zakázán. Vláčeli mě totiž po schodech dolů - do nějakého vězení. Nikdy jsem se nebála jako tehdy když mě strčili do podivné místnosti kruhového tvaru. Neměla dveře, takže mě prostrčili stropním oknem, alespoň myslím že to bylo ono. Spadla jsem přibližně ze dvou metrů. Bohužel jsem spadla na nohy, takže se mi okamžitě podlomily. Nejspíš mi i něco křuplo. Začala jsem plakat bolestí, i když to nebylo to nejhorší co jsem kdy mohla cítit.

Podívala jsem se po místnosti. Kruh, který mě obklopoval ze všech stran, nebylo to příjemné, protože to vypadalo že se to pořád přibližuje. Probouzela se ve mně klaustrofobie - to se stává, když Vás vychovávají v místnosti malé tak pro malého koně. Bála jsem se tam, i tady. Ta místnost byla tmavá a podsvícena rudým světlem. I když jsem si toho nevšimla, byla tam zrcadla - taková ta ve výslechových místností skrze která šlo vidět pouze z jedné strany - jako přes okno, a která byla neprůstřelná. Ta zrcadla byla také podsvícena - modrou. Cítila jsem se tam tak divně a byla jsem tak nervózní z toho, co mě mělo ještě potkat. Jako by nestačilo že mě matka nenávidí. Ještě toto.

Ležela jsem tam opravdu dlouho, bylo to i poznat - docházely mi polohy na ležení. Pak se ale najednou otevřelo to podivné okno. Silné svěstlo mě téměř oslepilo, takže jsem si ani nevšimla, že žebříkem někdo leze dolů. Každopádně jsem to poznala až když se mě dotkli - tedy mi píchli nějakou injekční jehlu do ruky. Zajímavé bylo to, že mě to už nebolelo, jen jsme to cítila. Poté co mi injekce začala působit, jsem začala pociťovat únavu. Víčka mi nakonec klesla a já poté viděla jen temnotu.

Probudila jsem se zase v laboratoři, přivázána k lůžku. Rozhlédla jsem se okolo sebe a zjistila jsem, že nejsem ve stejné laboratoři, jako jsem skoro vyrůstala. Tato byla totiž úplně jiná, než ta předtím. Byla prázdnější. Netroufala jsem si odhadovat proč asi. Bála jsem se toho, co mi znovu provedou, ale uklidňovala jsem se tím, že větší bolest již zažít nemohu. To jsem se ale mýlila a zjistila to znovu až později.

Dnes na mě plýtvali elektřinu, rozhodně svítili více, než bylo potřeba. Jenže zase to mělo důvod. Všechno má nějaký důvod - i to, že matka vstoupila do místnosti a mně se naježily chloupky na krku. Zlomyslně se na mne usmála a přišla ke mně blíže, než byla předtím. Pohodila svými dlouhými, zrzavými loknami, které jsem po ní bohužel nezdědila - měla krásné vlasy. Potom se ke mně naklonila, úsměv se jí rozšířil a ona ke mně začala promlouvat tichým hlasem.

,,Již brzy to všechno skončí, nemusíš se bát, zlatíčko. Všechno bude zase tak, jak to má být. Ty zmizíš, a já budu dál žít bez tebe, zlatíčko. Nebude to bolet moc, protože to bude tq největší bolest ve tvém ubohém, nicotném životě, a o to se postarám." šeptala mi do ucha a mě naskočila husí kůže z jejího tónu. Pocítila jsem zachvění svého těla. A bylo to tak zvláštní, protože jsem se cítila jako v jiném těle, jako kdyby toto nebylo moje.

Začala jsem mrkat, chtělo se mi plakat z toho, jak mi neustále ubližovala. Další návaly bolesti - tentokrát celého těla -, měly teprve přijít. A já to pocítila již za chvíli, poté co se ode mě odvrátila. Všimla jsem si, že v ruce něco drží. Bylo mi hned jasné, že za chviličku bude v mé ruce, a tak se taky stalo. Na to něco mi napojila hadičku. Bylo to vcelku nepříjemné, ale to všem bylo jedno. Potom, co jsem si zvykla na hadičku, vnímala jsem zase okolí. Málem bych si totiž nevšimla, že matka do té podivné a průhledné hadičky začíná pouštět nějakou látku fialové barvy. Jakmile se to dostalo k mé ruce, začala jsem pociťovat bolest. Bylo to, jakoby mě někdo pálil zaživa. Fialová se vyměnila s modrou. A to bylo jako studená voda. Začala jsem se třást zimou. Odstíny a barvy se prolínaly, až nakonec se ustálily na jedné jediné barvě. Byla to taková špinavá bílá, ale ne taková, jako jsou studené zdi budovy. Byla opravdu zvláštní. Sledovala jsem ji dokud jsem mohla, pak moje zkoumání přehlušila bolest, jako kdyby mi něco drtilo kosti, nemohla jsem ničím pohnout. Alespoň ne tak, abych to cítila. Různě jsem se na lůžku kroutila - poznala jsem to, protože mě studilo železo na jiných částech těla. Bylo to k nevydržení. Jednakten kov, jednak ta bolest. Jenže pak to znenadání skončilo, úplně všechno. Ani studený pot, ani návaly horka. Dokonce jsem necítila ani ten kov. Zkrátka jsem necítila vůbec nic.

,,Jak to? Myslela jsem že to bude trvat o něco déle, no nevadí. Vy dva," ukázala na dva hlídače, ,,zkontrolujte jí tep." oba dva tedy přišli k polomrtvé Verny a jeden z nich se jí snažil nahmatat tep. A taky ho našel.

,,Tep má, ale je hodně pomalej." řekla ta masivní horda svalů.

,,Jak to mohla přežít? Dala jsem jí plnou dávku!" rozkřičela se na všechny strany až připomínala trojhlavého psa Cerbera.

,,Okamžitě jí sundejte a připoutejte ji k židli! Když ji nezabilo toto, zabije ji proud!" plivala jedovatá slova na všechny světové strany. Dva vystrašení muži - pokud se tak dali nazývat - se jali splnit rozkaz své velitelky a odpoutali ji z lůžka a koženými řemeny připoutali k židli v rohu místnosti. Rovnou ji na čelo byly připojeny elektrody, které předem navlhčili slaným roztokem, přehodili přes ni také ušmudlanou látku. Poté, co doktorce Olivii Johnson ukázali zvednuté palce, byl to pro ni němý příkaz, aby spustila proud o 5700 voltech a zabila tak svou dceru. Verna se začala zmítat na dřevěné židli, a její matka se smála opravdu zlomyslným smíchem, smála se tak nahlas, že její smích se nesl chodbami celé budovy. Jenže její smích něco přerušilo. A přišlo to zčistajasna, jako rána bleskem, když v dálce zazní hromy, kvůli blížící se bouři - bylo i stejné ticho, jako by se vše připravovalo na to, až se stane něco hrozného, co změní životy všech. Světla se začala kývat, žárovky začaly problikávat. A všichni znervózněli, když se vypnul proud, ale venku krásně a jasně svítilo sluníčko.Nikoho nenapadlo že by za to mohla malá Verna - byla již přeci mrtvá. Její tělo bylo mrtvolně bíle a v místnosti bylo cítit spálené maso a oblečení. Jenže poté, co její tělo vychladlo, místnost se začala ochlazovat a nebyl cítit žádný pach. Bylo ticho, až na pomalé a vyděšené výdechy hlídačů a zděšený křik doktorky Olivii Johnson, když se před ní objevila její dcera, kterou před chvílí téměř upálila a zdála se být více živá, než kdy jindy.