Můj pohled na svět - život bezcenného

Těžký začátky

Každý se jednou probudí, po prvýkrát kukne na svět s dětskýho pohledu, taky se po prvý i nadechne vzduchu, kterému já říkám humus. Tady u každého člověka začíná jeho život. Život, který má sví hranice, pravidla. Lidi tady odsuzují chudý lidi, odsoudí tě, zato, jak vypadáš, jaké barvy je tvoje tvář, nebo dokonce i zato, jak slušně vychovaný seš. Svět se točí už jen kolem toho, jak populární lidi jsou, a hlavně okolo penězích.

Jo. Peníze, to je to, na čem tenhle svět stojí. Miliardy peněz, které člověk dostane a hned mine. O tom to je, už hned jak se narodíš je kolem tebe byznys. Když ti je 5. už víš s části co je to mobil, a co jsou to prachy. Tví rodiče se občas hádají, nebo jsou moc v práci a stráži tě chůva nebo jeden s rodičů, který má volno. Stane se někdy, že když se narodíš, mámu nebo tátu už nemáš, a celých 5-8 let ti o tom nikdo neřekne, protože máš na to ještě málo let. Poprvé ve školce víš co je to komunita. Jsou tam děti s různých rodin a ty se nezajímáš ještě o to, jací jsou, jak jsou jeho nebo její rodiček s financemi, nebo jestli je to negr, nebo Japonec. Do určitého věku je to dětem prostě jedno.

Každý si své dítě chce vychovat slušně, i když slušný i tak není. Děti ještě nevědí co je to alkohol, cigáro nebo droga. Ještě nevědí jak je to návykový. I přes to po některé rodiče kouří, nebo pravidelně chodí do krčmy. Děti to zatím nevnímají. Proč by je to vůbec v malém věku zajímalo. Každý si prošel hádkami nebo větami „Co jsi to udělal?" nebo větou „Tohle nesmíš dělat, protože je to špatný". Takhle nás prostě rodiče učí, když něco děláme špatně. Heh, prostě si myslí, že nám to zůstane napořád. Pro mě to neplatilo, jelikož mě vychovával samotný táta, i to, když mě šoupnul do postele zdrhnul za sví vypracovaný prachy do krčmy. „Svatý dům" každého může.

Zatím co já sví dětství prožíval po večeří sám, můj táta si to užíval v „Svatým domě". Nic tušící já, jsem každý večer seděl u telky, a koukal na zábavné pořady jako „Tom & Jerry" nebo nějaké ty kraviny co šli v telce. Každopádně osamělý život od 6 let. Děti se bavili s mámou a tátou, já po školce, když sem přišel domů, jsem byl v pokojíčku, nebo na zahradě kde jsem se hrál s jediným přítelem, který mi byl snad asi jediný věrný. Byl to můj pes Baster. Německý ovčák, jakého jsem asi kdy viděl a znal. Co táta? Táta měl odpoledne plný práce. Jeho každodenní věta zněla „Thome běž se hrát do pokojíčku, nebo na zahradu s Basterem, já musím ještě něco dodělat."

Přišel první den školy. Nic netušící já a táta, který se minulou noc ožral, mě donesl do školy, kde řešil ty základní věci, co se prostě mě netýkali, zatím co já se hrál s ostatníma dětma. Jasně, první den školy má snad každý nic tušící dítě rádo. To je ten den, kdy si rodiče poprvé konečně řeknou, že už do 14:00 odpoledne budou mít od dětí pokoj. Kdo by neodolal, takovému oddychu. Nic není lepšího než konečný klid. Děti ve škole byli milé, nemalí chyby. To byla ta doba nebo spíše ten věk dítěte, který ještě nevěděl, že o pár let dokáže soudit člověka podle vzhledu, nebo podle toho jaký je nebo podle dalších kravin. První, druhý a třetí ročník ve škole je fajn. Každý ve škole je happy jako blecha na psovi. Ale u mě bylo něco špatně, nevěděl jsem se socializovat, neměl jsem kámoše tak jak ostatní. Další chyba, při které můj taťka byl trochu pozadu. Jelikož on měl „hodně" práce, a já měl za kámoše jenom Baster, tak tým pádem já jsem nevěděl, jaký to je se s někým bavit víc než jeden den.

Pamatuju si, když jsme jako třída chodili na dětský hřiště si hrát. Přišla ke mně učitelka s větou „Thomasi, proč si nehraješ s dětmi? Klidně se k nim připoj, bude ti líp." Byla to pro mě nechápavá otázka. Byl jsem ticho a hrál se kousek dál od ostatních. Jednoduše samotář jako doma. Jednou učitelka zavolala tátu do třídy a já byl „vyhnaný" venku k ostatním. Netuším, co mu ta dáma nakecala, ale netrvalo dlouho, a ráno jsem slyšel od táty větu „Thome, zabal Basterovi misku. Dej mu obojek a jdeme se trochu projet venku." Táta se choval jinak. Já nechápal proč. Existuje pocit, který má každý člověk. Je to pocit radosti, a pocit nedočkavosti. Svět je zvláštní tým, jak lidi dokážou byt náladoví, a jak dokážou pochopit to, co je správný. Táta měl malý úsměv na tváří, co mi říkalo, že asi jdeme někam, kde jsem ještě nebyl. Byl víkend a já od zvědavosti skoro prasknul. Každý dítě rádo překvapení.