Můj pohled na svět - život bezcenného

Nová škola

Na konci čtvrtého ročníku, jsem dostal od táty informaci, že pátý ročník budu v Česku. Proč v Česku? Protože táta byl Španěl a máma Češka. Takže tátu jednoduše napadlo, jít navštívit na pár let taky Česko. První věc co dělá děti imunní vůči učitelům, je střídání školy. Jasně na každý škole je jiný učitel. Proto se taky říká některým lidem, že jsou imunní vůči učitelům, protože střídali hodně základných škol, když byli menší.

Jelikož já neměl moc velkou radost s toho, že odcházím do Česka, tak jsem tátovi občas dělal menší problémy. Jako, že jsem se dostal do nemocnice kvůli pitomostem. Nebo taky přišel den, když jsem chodil na street dance. Táta si myslel, že jsem nadaný taneční, tak mě každý rok přihlásil na nový taneční styl. Jako malý jsem dělal Street Dance, Hip Hop, a když mi bylo 13 tak i Juniorský Break-dance. Ale k tomu se dostaneme později. Každý den byl pro mě zvláštní do doby, kdy jsme se teda nepřestěhovali do Česka. To já tehdy netušil, jak skvělí lidi tam potkám.

Jelikož jsem jako dítě už jednou letadlem letěl, nebyla to pro mě, bůh ví jaká novinka. Příchod do Česka byl takový, zvláštní. Každý člověk objevuje novou zemi, nový státy, no každý člověk objevuje taky samého sebe. Jelikož, stane se, že rodina je smíchaná. Například jak moje. Máma byla Češka a táta Španěl. Co se dalo čekat od táty, kterého živil jenom byznys. Tátu nezajímalo co a jak se dělo. Horší bylo si zvyknout na češtinu. Jasně, každý stát má svůj státní jazyk. Španělsko mělo španělštinu, a Česko má češtinu. Ale taky ne každý člověk umí různý jazyky. Můj táta byl v tom jednička. Už od mala mě učil různý jazyky, abych sem se neztratil v budoucnu v nějakém státu. Když mi bylo 10, už jsem ovládal Španělštinu, Němčinu a jestli se počítá i lámavá čeština, tak to taky.

A přišel den, který byl pro mě jiný, než každý jiný. Byl to den, kdy jsem po prvý byl na druhém stupni, byl jsem v pátém ročníku, a to hlavní, byl jsem ve třídě, kde nikdo neznal španělsky, ale mluvili tam jenom česky. Byl jsem jak nechápavý 10 letý dítě, který ještě nerozumělo tak dobře česky jak můj táta. Ani jsem se nedivil. Proboha Thomasi, vždyť ti bylo teprve 10, nemůžeš se porovnávat s tátou, který má už půl života za sebou. Ale to mi už tak úplně jedno nebylo. Přiznávám. Už od čtvrtého ročníku se mi začali líbit holky. No ale v česku ty holky stali prostě za něco. Nebyli to namyšlený holky. A taky kluci. Nebyli to ty kluci, s kterýma jsem byl od prvního ročníku. Lidi to pro mě byli cizí.

Když se ve škole začalo učit, byl jsem zticha jako kůň před smrtí. Dá se to tak říct, že jsem byl nejtišší žák ve třídě. Kým jsem se vůbec zařadil do partie, trochu mi to dalo zabrat. Ještě s tou mojí lámavou češtinou to bylo ještě těžší. Měl jsem jednoho kámoše, který se jmenoval Marek. On mi zcela rozuměl, protože byl s Německa. Taky se jeho rodiče přestěhovali do Česka. Říkal, že i on měl problémy se sem zařadit do partie, ale že netrvalo dlouho, a oni si ho i tak vzali k sobě. A tady to máme. Tomu hle se říká podpora. Po prvý mě ve třídě někdo podpořil. Podpora se hodí tehdy, když někdo nemá v sobě dobrou morálku. Třeba toho člověka podpořit, vysvětlit mu to, aby tomu chápal. Že se nemusí ničeho bát. V mojí mysli byli myšlenky v tvaru „Nemůže to být tak zlý, když mi říká pravdu, určitě se to zlepší, ale taky bych asi neměl být tak zticha...". Nebo, nějaký podobní kraviny. Jednoduše, po prvý jsem měl kámoše, který byl mojí oporou, v těch nejtěžších situacích co jsem prožíval ve třídě. Byla parta ve třídě, která se posmívala, dělala dětem špatný věci, jednoduše, ničila cizí majetek. Takovému chování se říká šikana. Šikana se projevuje tím, že někdo někomu dělá něco špatného každý den. Dítě, které šikanuje jiný děti už od mala, je špatně vychované dítě. Je to možná s nedostatku času od rodičů, nebo to že rodiče ho nějak moc ani správně nevychovávají. Pak to způsobuje to, že děti se chovají špatně. Věřte či nevěřte, bylo to tak, já byl taky šikanován. Ale jenom jeden měsíc. Pak je to přestalo bavit, protože já je ignoroval. Už jsem to nechtěl řešit.

Zatím co děti se chovali tak jak se chovali. Já zapadnul do partie, u které jsem se držel asi 3roky. Byla to skvělá parta. Učení jim šlo lehce, a když jsem něčemu nechápal, prostě mi to vysvětlil pak po německy Marky. Jak ty dny ubíhali, já se zlepšoval v češtině, jak jen to šlo. Ve škole čeština a Angličtina. U táty němčina, španělština, taky čeština no i další jazyk co byla Polština. Měl jsem s toho hotový guláš, který by se dál podávat každému, chudobnému člověkovi. Nevím, na co mi bylo tolik jazyků. Ale já to neřešil.

Táta mi po prvý v česku koupil koně. Byl to černej hřebec plemena Marwarri. Už od narození jsem byl vychován k ježdění, ve španělsku převládali Lipicány, a táta byl skvělý jezdec. Kromě nezení se doma, jsem taky jednou týdně chodil na Amigorra co byl taky Lipicánsky hřebeček. Ale dostat koně hned 4 měsíc co jsem byl v česku. Tak to byl úžasný pocit. Jedno co milují děti je, když dostanou něco, po čem pořád toužili. Lepší je ten pocit radosti, když to dostanou nečekaně.