Měl ho opravdu rád. Vždyť s ním psal poslední rok každý den.
Nikdy ho nenechal doma, pokaždé ho měl u sebe v kapse.
Používal ho ke všemu - psal s ním, kreslil, rýsoval, když bylo potřeba, dokázal s ním dokonce i opravovat. Miloval jeho petrolejovou barvu, jeho tvar, obdivoval, jak tenkou linku dokázalo udělat. Ačkoliv měl zlozvyk ostatní psací potřeby okusovat, o toto ani jednou zubem nezavadil. Usínal s Perem v ruce, ráno ho tam také vždy našel. Nikdy ho neupustil.
Nebylo to tak, že by jeho majitel neměl přátele, jen na tom Peru viděl něco neobyčejného, magického.
Vždyť právě Pero bylo s ním, když, nabourali a on přišel o svou milovanou matku. Vždyť právě Pero bylo s ním, když v chladných nocích za svitu měsíce stával nad jejím hrobem a plakal. Vždyť právě Pero bylo s ním, když sedával ve školní lavici a přemýšlel nad tím, jak utéct. Vždyť právě Pero bylo s ním, když utíkal. Vždyť právě Pero bylo s ním, když se pral se svými nepřáteli a smál se s kamarády, když potom seděl v ředitelně a vyprávěl, proč utekl a zbil svého spolužáka.
Vždyť právě Pero bylo s ním, když potkal Dívku. Byla překrásná. Oči jí zářily, vlasy podtrhávaly její krásu. Usmívala se jako anděl. Všechno na ní perfektně zapadalo do sebe. Jako by ani nebyla člověk.
Měl ho opravdu moc rád. A teď tu leží samotné uprostřed kaluže, jak mu poprvé a naposled vypadlo z tepla kapsy, když utíkal za Ní.
