Zvedl se a v ruce něco držel. Ještě jednou se na mě podíval, zdvihl ruku a mrštil po mně nožem. Prostě jen tak, protože potkal zrovna mě.
Tohle se mi nemůže stát, vždyť zrovna včera jsem namalovala nejkrásnější obraz, o jaký jsem se kdy pokoušela. Malování byl můj život! Co bych si bez něj počala? Je v nebi malování? Pochválili by můj obraz na výtvarném kroužku? Ve škole? Ve škole asi ne. Tam by mi ho nejspíš zase polili omáčkou od oběda, jako minulý pátek. A včera mikinu. Co bylo vlastně dnes k obědu? Jo, Knedlíky. Ty mi překvapivě nikde nepřistály. Opravdu je naše třída plná totálně prázdnohlavých goril? Možná bych to měla někomu říct. Ale komu? Učitelce? Kamarádům z kroužku? Možná... Ale jak? Asi to namaluji. Třeba se mě zeptají. To by bylo dobré. Doma na mě vlastně čekají ty krásné nové akrylové barvy, co jsem si na ně šetřila tak dlouho. Doufám, že se jim nic nestalo, to by byla škoda. Bylo to jediné, pro co jsem posledního půl roku žila. Každý den jsem chodila sledovat, koukala jsem na ně třeba i půl hodiny a představovala jsem si všechny ty možnosti. Jak překrásně lehce by se s nimi pracovalo... Tolik barev, to by bylo obrazů a obrázků. Každou korunu, kterou jsem našla na chodníku jsem si pečlivě schovala a každý den počítala. Předevčírem jsem konečně dosáhla dne D. Uklidila jsem si je do svého tajného koutku za postelí, aby je nikdo nemohl najít. Vím, že u nás téměř nikdy nikdo kromě mě není, ale jistota je jistota. Cokdyby...
Přemýšlela jsem až moc dlouho.
