Úsměvy smutných dětí

Alice

Pamatuju si ten den jako včera. Bylo mi 13  a byla jsem neuvěřitelně zamilovaná do svého spolužáka. Bylo to moje obrovské tajemství, věděla jsem to jen já a moje tehdejší nejlepší kamarádka. Aspoň jsem si myslela, že jsme kamarádky. Ona ne. Řekla mu to. Prostě za ním šla a prozradila mé velké tajemství. Smáli se. Smál se on. Smála se ona. Smáli se oni. Všichni. Myslela jsem, že umřu. Chtěla jsem to. Ale jsem pořád tady. Od té doby mám jen jednu kamarádku. Je kovová, chladná a ostrá. A nikdy mě nepodrazí.

Pátek, konec šesté hodiny. Už se nemůžu dočkat. 

*crrrrrr*

Tak rychle. Penál, sešit, učebnice. Šup s tím do tašky. Jsem v šatně první. Bleskurychle se přezuju, hodím na sebe bundu a běžím. Musím stihnout tramvaj. Dosípám na zastávku. Super, ještě budu pět minut čekat. Hrabu se v tašce. Vytahuju cigaretu a zapaluju si ji. Párkrát si potáhnu a pohodím hlavou. Mé oči se střetnou s jeho. Oříškové. Ty bych poznala kdykoliv. To je ON. Marek. Vybaví se mi ty okamžiky. Jak jsem si psala jeho jméno do deníčku, klepala se při pouhém pohledu na něj. Na jeho ústa. Pohled mi sjede na dívku po jeho boku. Jak jinak. Pořád spolu, pořád šťastní. Drží se za ruce. Do očí se mi vženou slzy. Štípe to. Skloním hlavu a dělám, že je nevidím. Konečne je tu tramvaj. Odhodím zbytek cigarety a ani se neobtěžuji ho zašlápnout. Potřesu hlavou. "Zapomeň na to, Alice", říká mi hlas v mé hlavě. "Stejně by tě nechtěl, ty nulo", dodá. Má pravdu.