Znásilněná

Část 18 - Hlas

S Adamem jsme potom zůstali v naší chatě. Jeho mamka a Danny odjeli zpátky domů. Po tom zážitku se jim ani nedivím. Ani nevím, proč jsme tu zůstali my. Nebo spíš nevím, proč mi to Adam nevymlouval. Já chci Dalibora dostat, ale nevím co má v plánu Adam. I když pochybuju, že tu ještě Dalibor je.

Znuděně jsem přepínala mezi televizními kanály, mezitím co si Adam spokojeně chrupkal. Něco ale rušilo signál a tak jsem se rozhodla jít ven. Nechala jsem Adamovi lísteček se vzkazem, že jsem šla ven, hodila jsem na sebe bundu a boty a šla jsem.

Šla jsem do lesa hned za chatou. Neměla jsem cíl, šla jsem prostě po nějaké vydupané cestičce stále do středu lesa. Pípl mi mobil a tak mi oznámil nově příchozí zprávu.

Jsi odvážná Zoe, ale já tě ZNIČÍM.

Byla od Dalibora, taky jak jinak. Netuším, kde sehnal mé nové číslo, ale má ho. Co mě ale překvapilo, bylo druhé pípnutí a to ztráta signálu. Tady by se to stávat nemělo. Byla to chatová oblast a navíc jsem včera měla signál všude po lese.

Přes to, že jsem neměla signál, se ozvalo pípnutí.

Bojíš se?

Hned po té mi mobil zase oznámil ztrátu signálu. Jak to dělá? Ale abych pravdu řekla, zatím jsem se nebála. Možná trošku strach mi nahánělo, že bych se nejspíš bát měla. Ale nevěděla jsem, co může mít za lubem. Jasně je to Dalibor, zachází na pokraj lidského zoufalství, ale opravdu mi může hodně ublížit? Teď? Bez obrovského fó-pá? Pochybuju. Adamovi se taky nic stát nemůže. Má ještě 12 dní. Dost často ale uvažuju nad tím, kolik času mám já. 20 dní? 15? 5? Nebo je můj den právě dnes? Umřu dnes? Mám se opravdu bát? Je tu ta hrozba?

Když na mě přišly tyhle myšlenky, přišel ke mně i strach. Nevím, jestli mě víc děsila skutečnost, že umřu, nebo to že nevím, co Dalibor plánuje. Zastavila jsem se a nadechla se čerstvého vzduchu, aby se mi aspoň trošku vyčistila hlava. Ale byla jsem jinde, než jsem chtěla. I přes to že jsem nevěděla, kam jdu, mi ta cesta byla povědomá, ale teď jsem stála uprostřed cesty, kterou jsem nikdy v životě neviděla a absolutně nevím, kdy jsem se tam dostala. Rozhlédla jsem se okolo sebe ale ani náznak povědomosti. Řekla jsem si ale, že zkusím, kam mě ta cesta odvede. A až půjdu nazpátek, tak najdu odbočku na cestu k naší chatě.

Po pár minutách chůze, jsem došla až k jezeru. Bylo nádherné, voda byla nebesky modrá a vítr dělal na jezeře malinké vlnky, které se pak odráželi od betonového kraje, na kterém byla připevněna dřevěná lávka. Od jezera vál chladný vítr, který mi na tvářích tvořil růžová kolečka. Zapnula jsem si bundu víc ke krku a rukávy si přetáhla přes konečky prstů. Můj pohled znovu upoutala lávka. Vydala jsem se k ní s úmyslem se na ní posadit. Před začátkem jsem se zastavila se pokoušela se zjistit v jakém je asi stavu. Nepotřebovala jsem se zrovna propadnout do ledové vody a nakonec v ní i umrznout. Nakonec jsem se rozhodla že to zkusím a rozešla jsem se doprostředka lávky. Ani pár křupnutí mě nezastavilo, šla jsem dál, až jsem došla k samému kraji. Opatrně jsem se posadila a skrčila nohy do tureckého sedu. Pípla mi zpráva.

Zoe měla by ses bát. Adam právě nasedl do auta a odjíždí pryč. Zapnu ti signál, aby sis od něho mohla přečíst zprávy, co ti poslal. Nechtěl jsem to udělat hned, abys to ještě nemohla odchytit. Je mi líto.

Hned mi naskočili všechny čárky signálu a s ním i ty zprávy.

Zoe, omlouvám se. Musím jet pryč.

Nejspíš navždy. Ničíš mi život.

Vlastně mi na tobě ani nezáleží. Už mi prosím nepiš. Byla jsi úžasná kurvička.
S Bohem Adam.