Od nenávisti k lásce chybí jen krůček-Harry Styles-jednodílová povídka

Od nenávisti k lásce chybí jen krůček

Bylo krásné červencové odpoledne. Všude panovala dobrá nálada, lidé měli na tvářích široké úsměvy a užívali si volného dne.

Já však ani jedním z výše zmíněných šťastných pocitů neoplývala. Se skloněnou hlavou jsem seděla na lavičce v parku a přemýšlela, co se mnou vlastně bude dál.

Najednou se mi v mysli začaly promítat vzpomínky jako v biografu. V tom se celý ten nesmyslný kolotoč zastavil na jednom jediném výjevu a doslova mě vtáhl dovnitř…

„Nenávidím tě, Stylesi!“ zařvala jsem, když ten kudrnatý blbeček hodil na mé nové sněhobílé letní šaty balónek naplněný obarvenou vodou.

Ten samozřejmě praskl a já na to všechno hleděla jen s vykulenýma očima a nevěděla co dělat.

„Nápodobně, Brownová.“ odpověděl na mou poznámku o nenávisti a přidal k tomu úšklebek.

„Už tě nechci nikdy vidět.“ mumlala jsem, mezitím co jsem mířila ze třídy.

„Taky že už mě neuvidíš.“ odsekl mi tak tiše, abych jej slyšela jen já.

 Během sekundy jsem se na toho ničemu otočila a vypadlo ze mě velmi inteligentní „Cože?!“

„Slyšelas dobře.“ řekl mi znovu a už se k tomu nevyjadřoval.

Takhle má vzpomínka končila a já se opět ocitla v přítomnosti.

Ano, tehdy jsem byla šestnáctiletá žába, jejímž úhlavním nepřítelem nebyl nikdo jiný než onen zelenooký pablb, Harry Edward Styles. Byli jsme jako kočka a myš, jako jin a jang, jako den a noc, jako zima a léto a nemohli jsme se vystát.

Ten den byl posledním, kdy jsem tohoto namachrovance viděla a upřímně mě ani v nejmenším nezajímá, kde se teď i s tou svou kudrnatou palicí nachází.

Měla jsem teď jiné a mnohem důležitější starosti. Byla ze mě takříkajíc bezdomovkyně a to jen kvůli tomu, co se dnes ráno stalo…

Od té doby co nás necelými dvěma roky táta opustil a odešel do nebe, můj život nabral naprosto nečekaný spád. Máma začala pít, tahala se s cizími chlapy a já pro ni najednou byla jen velkým břemenem. Vlastně se o mě přestala úplně zajímat, vyčítala mi tátovu smrt a celkově se z ní stala úplně jiná žena. Já to přestávala zvládat. Před pár dny jsem oslavila své osmnácté narozeniny. Sama. Seděla jsem v pokoji a místo oslav plánovala svůj útěk. Táta mi zanechal nemalé jmění, všechno to ovšem připadlo matce a ona mi z toho nedala pomalu ani tu půlku.

Časně ráno mě probudilo jemné klepání na dveře. Otevřela jsem oči a pozorovala, jak do mého pokoje vešla matka s nějakým obrovským hromotlukem, jenž se nejspíše stal jejím přítelem na tenhle týden. Nechápala jsem, co po mně můžou chtít, jakmile se ale ten chlápek začal s toužebným výrazem v očích přibližovat, došlo mi to.

Rychle jsem vyskočila z postele, kopla toho úchyla do toho nejcitlivějšího místa jaké znám a děkovala bohu za hodiny sebeobrany, na které jsem musela v patnácti letech chodit.

To, že má rána byla skutečně bravurní, mi potvrdil fakt, že se ta hrouda svalů skácela s hlasitým skuhráním k zemi.

Matka se k němu ihned nahrnula a to byl ideální čas pro mě.

Čapla jsem pár důležitých věcí, spolu se svými životními úsporami a z toho domu hrůzy jsem utekla.

Sice jsem se osvobodila, ale teď nemám kam jít. Sedím tady v parku a jen přemýšlím nad tím, jestli má cenu vůbec žít.