Drž se ode mě dál !

Jsem připravená

Zbýval jeden den do Šéfovi návštěvy. Ležela jsem na posteli a samolibě se usmívala. Pod polštářem jsem pevně svírala železnou tyč dlouhou jako moje paže, která před tím sloužila v koupelně jako držak na ručníky.

Zbývalo deset minut a já jsem se modlila, aby vše vyšlo. Od doby, co jsem zjistila, že mě vyléčili jsem se snažila posilovat a různě namáhat své plíce. Bohužel jsem neměla moc času.

Dvě minuty do dvanácté.

Ruce se mi začaly potit a modlila jsem se, aby mi plíce neselhaly.

Do místnosti vstoupila zahalená sestřička s vozítkem, na kterém bylo jídlo, z něhož stoupala pára. Pevně jsem stiskla oční víčka k sobě a čekala jsem dokud nedojde ke mě blíž.

"Ale, ale, ty jsi usnula, vždyť je poledne, máš tady jídlo" šveholila sestřička ale v jejím hlase byla cítit ostražitost a znechucení. Možná i strach..

Se zakňouráním jsem se otočila na druhý bok zády k sestřičce. "Haló vstávej, máš tady oběd a já musím dohlídnout na to, aby jsi ho snědla" řekla rozmrzele a natáhla ke mě ruku. Na tuhle chvíli jsem čekala.

Sevřela jsem pevně ženino zápěstí a trhla jím k sobě. Zpod peřiny jsem vytáhla železnou tyč a praštila jí sestřičce do spánku.

Mladá žena se na mě bezvládně zhroutila. Vysoukala jsem se z pod jejího těla a narvozitu nahradila kuráž. Ani jsem nevěděla, kde se to ve mě vzalo. Na přemýšlení však nebyl čas.

Nacpala jsem tělo pod postel a svlékla jí ochrannou kombinézu, pod kterou byl bílý plášť. "Alespoň něco" řekla jsem si a oblékla si ho. Doufala jsem, že jsem ji jen omráčila.

Měla jsem přesně čtyři hodiny, než rodiče přijdou z práce a Lili ze školy.

Zhluboka jsem se nadechla, pevně sevřela tyč a otevřela dveře od svého nemocničního pokoje.