Konec Před Začátkem // Martin Carev

Konec před začátkem

Sledovala jsem kapky deště, jak mi máčí holá ramena. Byla zima, tak moc hrozná. Mělo to vlastně vůbec cenu? Tehdy taky pršelo. Ten déšť mi změnil život. A tenhle ukončí?

Byl červen, lilo jako z konve. Jako by někdo lil vodu z kýble. Šla jsem po silnici se skloněnou hlavou, náhle se proti mě objevila světla auta. Jako bych byla paralizovaná. Náhle to se mnou trhlo, a o pět minut později jsem hleděla do zelenomodrých očí, osoby která mi zachránila život. Jen se usmál, a pomohl mi vstát.

To bylo naše první první setkání, musela jsem se přes horké slzy pousmát. 28.7.2014, zdá se to jako hrozná minulost.

"Martine, co to...?" Nedokončila jsem. Přiložil mi prst na rty, a vzal za ruku. Vedl mě temnou ulicí, osvícenou svíčkami rozmístěnými po zemi. Došel k té největší, tam zastavil. Zadíval se mi do očí, pomalu se usmál. Nebyla potřeba slova, jemně mi vzal bradu dvěma prsty. Dech se mi zrychlil. Naše rty se setkaly v jemném polibku, jako by se ptal jestli může. Odtáhla jsem se, očí mu zářily, jako by ony samy vyzařovaly vlastní světlo.

Měla jsem pocit že se rozplynu zoufalostí. Náš první polibek, je to rok, přesně rok co se to stalo. Dokonalý rok. Proč je to pryč? Co jsem kdy komu udělala?

Maturitní ples. Tančili jsme spolu, ruce měl položené na mém pase. Začala hrát Miss you od Avril Lavigne. Po tváři mi samovolně stekla slza, dopadla na Martinův oblek.
"Proč pláčeš?" Zeptal se, tak dokonalý hlas.
"Štěstím, tak moc tě miluju." Zašeptala jsem.
"Já tebe taky Báro..." políbil mě na rty.

Všechny ty nádherné chvíle, všechno je pryč, nikdy se to nevrátí. Jako by jsem měla místo srdce hodinky které tikaly mé poslední dny. Nikdo tu nebyl, celý park jako by byl vytržený z reality. Střípek reality, jen úlomek.

"Veselé vánoce Bars" podal mi martin s úsměvem obálku. Pomalu jsem jí otevřela a zalapala po dechu. 12-28. 9. Los Angeles. Město andělů byl můj sen, muselo to stát tolik peněz...
Se slzami v očích jsem ho objala. Zdvihl mě, a zatočil se.
"Ty nejkrásnější" ujistila jsem ho.

Vánoce roku 2015. O měsíc později jsem nasedala na letadlo do LA, s Martinem po boku. Tak nádherné časy, proč to tak není?

"Slečno je nám to velice líto, podle výsledků vám bolesti hlavy způsobuje nádor na mozku, zhoubný nádor." Smutně oznámila sestřička. To nemohla být pravda. Špatný vtip.
"Ko..kolik času?" Zeptala jsem se přiškrceně.

Půl roku. Vzpomínka týden zpátky. Mám posledních šest měsíců. Nikdy nebudu mít děti, nevezmu se s Martinem, nebudu babička. Končím, ještě před startem.

"Báro!" Zakřičel za mnou někdo. V postavě jsem poznala Martina, ne, ne, prosím, ne.
"Četl jsem diagnózu..." brečel. Bylo to vidět, oči měl zarudlé, přerývaně dýchal.
"Já... Já..." jen mě objal. Pevně. Chránil mě, jako bych to potřebovala. Zabíjím sama sebe zevnitř.
"Nic neříkej..." pohlédl mi do očí. Naše rty se dotkly, v jednom utěšujícím polibku, který jako by mi vrátil energii.

"Ty nikdy neodejdeš... ne pro mě." Usmál se