Recept na lásku

1

Už Adriena objímám asi tři minuty, ale pořád se nemám k tomu, abych ho pustila. Jsem neskutečně šťastná! Nikdy jsem si nemyslela, že takhle skončíme. Představovala jsem si to tak, že si nebudeme jeden druhého všímat a nějak doděláme střední a půjdeme každý svou cestou s tím, že se víckrát neuvidíme. Ale Adrien mě překvapil. Ani ne za týden se dokázal takhle změnit. Nejdřív mi vyčítá úmrtí jeho matky a pak se mnou chce chodit. Neříkám, že jsem na tom jinak. Všimnu si zvláštních pohledů kolemjdoucích a uvědomím si, že už tu takhle stojíme opravdu dlouho. Snažím se dostat z Adrienova sevření, ale marně. Drží mě až moc pevně. Neříkám, že se mi to nelíbí.
"Adriene. Pusť mě už."
"Hmmm...ne."
Je jako malej. Snažím se odstranit jeho ruku z mých zad. Ano! Povedlo se! Adrien dá ruku pryč, ale rychlostí blesku jí tam zase vrátí!
"Adriene, ale už!"
Řeknu a přes ruku ho plácnu. Konečně mě pustí.
"Proč kazíš tak krásnou chvíli?!"
Řekne s náznakem pobavení v hlase.
"Vypadá to divně, když uprostřed chodníku stojí dva puberťáci, co se asi 5 minut v kuse objímají!"
"A co je na tom divného? To lidé nemůžou ani vyjádřit náklonnost jeden je ke druhému?"
"To jo, ale prostě už konec."
Řeknu pobaveně. Adrien mi podá kytici a já si čuchnu k levandulím. Já prostě miluju levandule! Připomínají mi krásné, nevinné a dávné vzpomínky z dětství. Adrien uviděl, jak se pod vůní levandulí skoro roztékám.
"Líbí?"
"Jsou nádherné!"
Ještě jednou si čuchnu k levandulím, když tu najednou mi zazvoní mobil.
"Ale kdo kazí tak hezkou chvilku? Nějaký barbar!"
Řekne naštvaně Adrien. Já se jen nahlas zasměju a vytáhnu telefon z kapsy.
"Euheh."
Vydám ze sebe nějaký podivný zvuk, který nedokážu identifikovat.
"Kdo ti volá?"
"Táta."
Řeknu prostě a mobil zvednu.
"Ano, tati?......Jo....Hmm.....Jo hned tam jdu."
Dohovořím a zavěsím. Mobil hodím do zadní kapsy mých růžových džínů.
"Kde hned budeš?"
Zeptá se zvědavě Adrien.
"Doma. Mám uvařit."
"To si tvůj táta neumí udělat ani míchaná vajíčka?"
"To je to. Nemá vajíčka."
Řeknu se smíchem a upravím si sáčko.
"Takže jdeš nakoupit? Jdu s tebou!"
"To nemůžeš. Táta totiž jde taky."
"Chceš náš vztah utajovat?"
"A ty snad ne?"
Adrien souhlasně pohodí rameny.
"Ale už musím. Tak ahoj."
"Ahoj."
Řekne Adrien a rychle mě naposledy obejme. Já se rozeběhnu s kyticí levandulí směrem domů.

Adrien

Líp to ani dopadnout nemohlo! Ani nevíte, jak jsem šťastný, že řekla ano! Chovám se, jako bych jí požádal o ruku a ona souhlasila. Tak daleko ještě nejsme. Ještě, že jsem si vzpomněl na ty levandule. Marinette z nich byla naprosto nadšená! Škoda, že už musela jít. Rád bych jí tu alespoň hodinu držel a jen jí objímal. Není nic krásnějšího, než cítit její něžné doteky na mých zádech a její teplo, které jí sálá z těla. Její teplý dech dopadající na můj krk a její jemná tvář otírající se o tu mojí. Asi jsem se opravdu zamiloval...

____________________________________
Hoj ahoj! 😂 Tak je tu slíbený druhý díl mé fanfikce "Recept na vraždu"!! Snad jste šťastní, protože já ano! ❤😂 Doufám, že vám nevadí, že je kapitola krátká, ale chtěla jsem si všechny vysvětlivky a dodatky nechat na druhou kapitolu ❤ Takže se mějte krásně a ahoj! ❤