Heart Trap || STEREK (Teen Wolf CZ ff)

14. kap.

Nic se neděje. Nic. Ani ve škole ani doma. Dokonce ani na stanici. Je klid. Nepřibyly další pasti, nikdo se neproměnil v magora a smečka si vede skvěle. Regrese k průměru funguje skvěle. Jen já to kazím. Já a mé myšlenky. Co se stalo? Proč můj Úchyl mlčí? Proč se necítím skvěle? Něco mi chybí. Něco důležitého. Možná to je prostě ten fakt, že jsem sám. Nemyslím už na toho pitomce z druháku. A ani se nezabavím pitomým psaním si s někým, o kom ani nevím, kdo je.
Cítím se znuděně, otráveně. Myslím, že zbytek smečky to na mně dost dobře vidí. Scott se pořád ptá, co se mnou je. Neříkám mu pravdu. Ví to, pozná to a přesto neřekne půl slova. Docela ho i chápu. Jsou to mé osobní problémy. Do tohohle by se neměla plést ani má druhá rodina, má smečka. Nechci jim zkazit jejich dobré dny.

*-*-*-*-*-*-*-*

Uběhl týden. A další. Za tu dobu ani jedna SMS. Nenapsal mi. Řekl bych, že se s tím popasoval. Možná už mě nechce nikdy vidět. Možná prostě touží zapomenout. A já taky. Pomalu zapomínám. Brzy se vše v dobré obrátí, opakuju si každej den. Bohužel, moc to nefunguje. Doufám v to, že se třeba mýlím a naopak zapomínám dost rychle. Kéž by tomu tak bylo.

*-*-*-*-*-*-*-*

Škola uběhla vážně pomalu. Je už tma a já mířím domů. Můj Jeep, můj stařičký Jeep, se tváří, jakoby neměl ujet už ani metr. Kontrolka motoru červeně bliká. Sakra!
Z kapoty stoupá dým. Auto zarachotí a zůstává stát na silnici. Super!
Otevírám si dveře a vystupuji, abych se podíval, co se mému autu zase stalo. Hned po otevření kapoty vyjde z motoru velký oblak těžkého kouře, který mě na pár chvil nejen oslepí, ale i zadusí. Kašlu a slzí mi oči. Co to zase sakra bylo?
Po chvíli, kdy jsem se díval na motor, jsem zahlédl nablýskané černé auto, jak se ke mně blíží. Brzy bylo mnohem blíž a já odhadl, o jakou značku a typ se jedná. Chevrolet Camaro. Takového šemíka vlastní jeden člověk v BH. A já vím, kdo.
Prosím, hlavně ať nezastavuje!  Modlil jsem se. Zas mi to bylo platné jako kitsune tužková baterka. Jakmile mě řidič zřel, dupl na brzdu a za několik okamžiků už z metalizovaného auta vysedal pohledný, ale přesto pro mě nyní naprosto nemyslitelný pitomec.
,,Čau, Stilesi. Máš problém s autem?" Došel ke mně. Na tváři mu zářil mladický úsměv.
,,Ehm, ahoj Dereku. Jo mám. Asi je to motor." Začal jsem dělat tak, aby to vypadalo, že všemu rozumím, ale i tak jsem o svém Jeepu nevěděl vše.
Sklonil se a podíval se na chlazení. Prohmatal nějaké ty hadičky a pak, se snad nekonečným úsměvem, proťal ticho večerního BH několika slovy: ,, jo, máš pravdu. Je to motorem. Co kdybych tě teď odtáhl k moc dobrýmu mechanikovi a pak tě zavezl domů? Ještě není tak pozdě, Zack tam určitě ještě bude." Stále se na mě culil, ale já bych mu raději jednu vrazil. Opravdu! Minule se choval jako ten největší parchant. Dneska chce bejt můj hrdina? To se mi nějak nelíbí. A k tomu ještě ty pasti! Začínám se trochu obávat. Ale, zbývá mi jiná alternativa, než že si nechám pomoci?
,,Byl bys fakt hodnej. Vezmu lano, jo?" Nakonec jsem stejně souhlasil.

*-*-*-*-*-*-*-*

Odvezli jsme mé auto k mechanikovi a já pak nastoupil do Derekova Camara. Pohodlné sedačky a teplo v autě, to je něco jiného než můj ubohý Jeep.
Dlouho mlčel. Až to bylo skoro trapné.
,,Slyšel jsem, že chodíš s Martinovou." Konstatoval, zatímco zatáčel doprava.
,,Kdo to říkal?" Že by můj Úchyl roznášel o mně ve škole drby?
,,Kámoš, prej vás viděl." Nezněl zrovna klidně, když to říkal. Možná jsem ho vyvedl z míry.
,,Aha. No, není to pravda, je to jen kámoška." Věnoval jsem mu zkoumavý pohled. Ani nehnul brvou.
,,Promiň." Řekl náhle. Za co se omlouvá?
,,Za to, že jsem tě nechal čekat, moje máma byla v nemocnici s já o tom nechtěl mluvit." Páni, proč mi teď zní jako těm vybájený černovlasý druhák, jako můj druhák, jakého jsem si ho představoval?
,,To je v pohodě. Znám to. Moje máma umřela, když jsem byl ještě malej."
,,To je mi moc líto. Omlouvám se." Zachmuřil se.
,,Už stačilo, s těma omluvama!" Okřiknout ho bylo pořád lepší, než se tu třeba rozbrečet, ne?
,, Heh.. Jasně, OK."
Tak druháku. Proč mi přiděláváš jen starosti? Proč najednou zníš jako miláček?
,, A co ty a holky?" Zeptal jsem se. Chci to vědět. Jen ať si to u mne zas pokazí. Už se nechci zabývat jím.
,, No, mě holky moc nezajímají." Přiznal mi.
,,To znamená co?" Třeba je jako já. Nebo jen mluví o tom, že se chce soustředit na školu.
,,Nechci o tom mluvit, je to moc nový." Všechna možná debata rázně ukončena. Ach jo!
Moc ti děkuji, ty co na nás dohlížíš zeshora. Tuhle informaci jsi mi přinesl vážně v ten správný čas. A z nemyslitelného pitomce se opět stává můj černovlasý druhák, příšerka, kterou jsem našel v pasti společně se Scottem.