Your heart is cold (Murtagh FF)

Nová země

Murtagh bleskurychle zalehl na břicho do trávy a v duchu doufal, že si ho nevšimla. "Proč jsi mě nevaroval?!" sykl na draka.
"Vždyť ty varování neposloucháš." připomněl mu Trn.
Muž obrátil oči v sloup, nehodlal se s ním hádat. Nepatrně se zamračil a znovu opatrně shlédl dolů, kde se po břehu procházela ta podivná dívka. Měla vlnité světlé vlasy, co jí spadaly na ramena a na sobě tmavou tuniku a kalhoty. Na krku se jí houpal nějaký amulet. Obličej měla trochu bledý ale jemně řezaný. Chvíli jí zvědavě pozoroval, jak se posadila ke břehu jezera a poté se odsunul od kraje útesu. Až pak se postavil a oprášil si tuniku.
"Myslíš, že si nás všimla?" oslovil draka v mysli.
"To nevím. Ale doufám, že ne. Neměli bychom se moc ukazovat. Možná se zvěsti o nás donesli, až sem a každý se nás bojí."
"Proč ale ona nemá strach?"
"Tak si nás tedy nejspíš nevšimla. Měli bychom se raději držet schovaní a vyjít na světlo, až zjistíme víc."
"Úplně mi čteš myšlenky." ušklíbl se typicky Murtagh a Trn se v duchu zasmál.
Jakmile oba trochu zvážněli, Murtagh se zeptal:
"A co voda?"
Trn mlčel a přemýšlel. Vodu opravdu potřebovali, ale to by je pak ta dívka mohla vidět a rozhlásit poplach nebo něco takového. Oba dva dobře věděli, že Galbatorixovo zlo se dostalo i za hranice a proto se musí mít na pozoru. Nedokázali vytušit, jak by se k nim cizí lidé zachovali, kdyby zjistili, kdo jsou.
"Bez vody to nepůjde a jinde jí nabrat nemůžu. Tohle je jediný snížený břeh, jinak jsou všude útesy. Jdu tam." rozhodl nakonec Murtagh a vzal prázdné měchy na vodu. Trn ho pozoroval nesouhlasným pohledem, ale nic nenamítal. "Buď opatrný." řekl jen.
Murtagh pomalu a obezřetně slézal po úpatí skaliska a Trn se stáhl hlouběji do stínu lesa, tak aby na něj od jezera nebylo vidět.
Murtagh obratně seskákal pár kusů skal a stále se držel za trnitými keři, co lemovaly úpatí a které mu zajišťovaly ochranu. Napadlo ho, že by vodu mohl přivolat kouzlem, ale něco mu říkalo, že bude lepší, když tam půjde sám. Zase ten podivný pocit, který jako by mu napovídal, co má dělat. Dál k horám mohly být nějaké potůčky, ale než by je našli, žízeň by je umořila.

Opatrně tedy vyhlédl zpoza keře a zadíval se na tu dívku, co si právě sedla ke kraji jezera a dívala se na ledově třpytící se hladinu. Murtagh se pokusil slézt ještě trochu níž, ale kameny tu byly od divokého příboje mokré a podjela mu noha. Naštěstí nespadl a stačil se ještě obratně přikrčit za jedno křoví, když se dívka prudce ohlédla a vstala. Ten zvuk zaslechla naprosto zřetelně.

"Je tu někdo?" otázala se pevným hlasem s melodickým nádechem.
Murtagh ani nedýchal.
Její bystré a nezvykle světle zelené oči přejely celé úpatí zkoumavým pohledem.
Murtagh se divil, že ještě nevytáhla dlouhou dýku se zahnutým ostřím, co jí visela u pasu. Místo toho odvrátila tvář a zadívala se na jezero.
Murtagh si oddechl.
"Vylez," požádala ho klidným hlasem stále hledíce k jezeru.
A je to. To je konec. Dračí jezdec v duchu zaklel a vystoupil z křoví.
"Kdo jsi a co tu pohledáváš?" pohodila plavými vlasy.
"Své jméno si nechám pro sebe."
"Pokud myslíš, že je to moudré. Měl bys ale vědět, že pokud neřekneš nikomu své jméno, nikdo ti nebude věřit a nezískáš si přátele. Pokud o ně tedy stojíš."
"Tak dobrá, přesvědčilas mě." Murtagh začal rychle přemýšlet. "Já jsem... Nathan. Cestuji tudy a právě si jdu pro vodu."
"Proč ses teda plížil už od vrcholku toho útesu?"
"Jak to víš?"
"Vím mnohé." usmála se zvláštním způsobem. "Tak proč tedy?"
Murtagh zaváhal jen na vteřinu. "Opatrnosti není nikdy dost. A já jsem cizinec a nevím, co všechno se tu potuluje. Přišlo mi jako dobrý nápad zůstat nepozorován."
Dívka se mu na chvíli zahleděla do šedých očí a pak krátce přikývla. "Dobrá, Nathane. Plně to respektuji." Pak mu pokynula, že si může nabrat vodu. Přitom ho pozorovala velmi zvláštním pohledem.
Když plnil měchy, dívka si zase sedla na své místo.
"Jak se jmenuješ ty?" zeptal se ze zvědavosti Murtagh. Většinou se takhle nevyptával, ale tentokrát ho to opravdu zajímalo.
Dívka ještě chvíli pozorovala hladinu, než na něj obrátila zářivé oči. "A proč bych ti to měla říkat?"
"Ze stejného důvodu, proč jsem ti to řekl já."
Dívku překvapila jeho bystrost a pohotovost a proto odpověděla:
"Ewlly."
Ewlly? Murtaghovi to jméno něco připomínalo, ale nemohl si vzpomenout co.
"A co tu děláš?" vyptával se.
"Jen tak se tu potuluji. Žiji ve vesnici kousek odsud." mávla rukou.
"Ve vesnici? Ono je tu nějaké obyvatelstvo?"
"Jistě." přikývla. "Až po pohoří Umürel, tam nikdo nežije. "
"A mohla bys mě do tvé vesnice zavést?"
Murtagh měl zase podivný pocit, že by měl jít s ní. Její tajemnost ho přitahovala. Mohl by se seznámit s novou zemí. Mohl by vést nový život. Odpočinout si po těch hrůzách v Alagaësii a zahojit rány na těle i na srdci. Najednou už před sebou viděl, jak je tady šťastný a jak pomalu zapomíná i na to, kolik zla napáchal.
"Bohužel, Nathane." zakroutila hlavou Ewlly a všechny Murtaghovy představy se rázem zhroutily a ztratily se ve větru. "Cizinci mají vstup zakázán. Nemůžeš jít se mnou."
Vstala a Murtagh se pohotově zeptal: "Mohla bys mi jen ukázat, kde ta vesnice je?"
Vstala a zavrtěla hlavou. "Sbohem,"
Murtagh jí však zastoupil cestu.
"Počkej, vyslechni mě. Cestuji neúnavně už tři dny v kuse v naději, že najdu novou zemi a ty mi teď odmítáš pomoct? Prosím, Ewlly! Potřebuji se tam dostat." pokusil se nasadit ten nejpřesvědčivější a nejzbědovanější tón.
Ewlly se na něj podívala. "To nejde." řekla jen neúprosně. "A až tě příště bude někdo varovat, vezmi si to k srdci." vrhla po něm poslední ledový pohled těch neskutečně smaragdových a nevypočítavých očí a vydala se k lesu.
Murtagh se za ní díval, dokud mu nezmizela z dohledu. Napadlo ho, že by jí mohl sledovat, ale stejně by to poznala. Místo toho se zamyšleně otočil a vydal se zpět na pahorek. Takže to ona nechala to varování?
"Už to tak vypadá," ozvalo se mu v hlavě.
Murtagh sebou leknutím trhl, protože na chvíli na Trna úplně zapomněl.
"Měli bychom to prozkoumat. Poletíme se podívat po té vesnici."
"Ale, ona říkala..."
"Ať si říká, co chce. My se nedáme tak snadno přesvědčit."
Trn věděl, že už je rozhodnuto a proto nemá smysl cokoli namítat. Murtagh byl zvyklý žít jako samotář, takže jeho úsudky byly většinou správné a nic už je nezměnilo. Byl prostě zvyklý spoléhat se jen na sebe. Na svou hlavu, své tělo, svou sílu. Ať řekl Trn cokoli, Murtagh většinou vše udělal po svém. Nejspíš si užíval, že může zase řídit svůj život sám, ale Trn měl občas pocit, že jediné, co pro svého jezdce znamená je dopravní prostředek. Zároveň mu tu svobodu přál a neměl mu to za zlé, protože věděl kolik bolesti a hrůzy si Murtagh prožil. Byl ale díky tomu silnější než kdokoli jiný. Jak fyzicky, tak psychicky. Ta zeď mezi nimi ale Trna ničila.

"Dobře," povzdechl si. "Nathane." ušklíbl se poté a mladý muž po něm vrhl vyčítavý pohled.
"No co... alespoň se nejmenuji Trn."
"Vždyť jsi mi to jméno dal ty!"
Oba se na sebe očima usmáli.

Ze vzduchu pátrali celé odpoledne a vesnici stále nemohli najít. Nakonec přistáli u lesa a rozhodli se cestu najít po zemi. Vesnice byla nejspíš velmi dobře schovaná nebo zabezpečená velmi dobrými kouzly. Prodírali se lesem a obloha začínala pomalu tmavnout.
Murtagh to nechtěl vzdát tak snadno, ale co mu zbývalo? Slunce se klonilo k obzoru a naděje se ztrácela s ním. Murtagh zavřel oči a začal odříkávat ve starověkého jazyce kouzlo, co ho naučil Galbatorix. Kouzlo, co přiměje vše kouzlem skryté či změněné se odhalit a ukázat svou pravou podobu.
Mezitím Trn procházel mezi stromy a hledal byť jen nepatrný náznak, že kouzlo fungovalo. Murtagh dokončil kouzlo a také se pátravě rozhlížel. Tohle velmi složité kouzlo ho značně vyčerpalo, ale přesto měl sílu rozběhnout se po lese a horečně prohledávat každý kout.

"Murtagu..." ozval se unaveně Trn. "Už to vzdej. Cestovali jsme sem, abychom si odpočinuli a vzpamatovali se. A místo toho tady teď pobíháme po lese a hledáme nejspíš neexistující vesnici. Prosím, pojďme pryč, jsem unavený a ty taky..." Trn ho smutně pozoroval rubínovýma očima.

Murtagh pohodil rameny. "Tak dobrá. Ale doufal jsem, že najdeme alespoň něco." naposledy se rozhlédl a zabodl pohled do země.
"Pusť to z hlavy." řekl mu Trn a posadil se má zem, jako by se už připravoval na noc.

Murtagh po chvíli přikývl. Náhle však zahlédl něco, co mu málem vyrazilo dech.

-----

Ewlly šla lesem a stále kontrolovala jestli jí Nathan nesleduje. Věděla, co je zač. Věděla, že neříkal pravdu. Tahle skutečnost jí děsila. Proto ho taky do vesnice odmítla zavést. Tihle tvorové za sebou zanechávají jen zkázu a smrt, to moc dobře věděla. A i kdyby říkal pravdu, moc dlouho by tu nezůstal. Tohle byla země chaosu a jen někteří tu dokázali přežít. Náhle si vzpomněla na svou mladší sestru, která zmizela před dvěma lety. Tolik jí chyběla. Naposledy jí viděl její nejlepší kamarád Asse.

Dívka utíkala vesnicí jako o život a tiskla k sobě něco zabalené v látce.  Tma byla hustější než kdy jindy a z nebe padal ledový déšť. Utíkala k domu až úplně na konci vesnice a každým krokem se její dech zrychloval. Zastavila, divoce se nadechla a zabušila na dveře. "Assee! Rychle, otevři!" křičela jako smyslů zbavená.
Dveře otevřel vysoký černovlasý elf a starostlivě se na ní díval.
"Leerel, co se děje?" zeptal se trochu znepokojeně.
"Assee..." zrychleně oddechovala a neustále se rozhlížela. "Nemám moc času, musíš pro mě něco udělat!" vyhrkla s nevýslovným strachem v očích.
"Uklidni se, Lee."
"Potřebuji, abys tohle schoval! Rozumíš? Nikdo to nesmí najít. Slib mi, že to schováš. Slib mi, že to schováš hned teď!"
"Dobře, Lee, slibuji."
Leerel mu rychle vtiskla do ruky nějaký předmět, zahalila se do pláště a odběhla do dešťivé tmy. To bylo naposledy, co jí Asse viděl...

Bezděky si odhrnula tuniku ze zápěstí. Měla na něm uvázaný ručně vyrobený náramek, co dostala od svojí sestry k dvacetinám. Leerel měla nadání pro tyhle věci. Jemně prsty pohladila náramek a nemohla se ubránit smutku.

Obrázek nahoře je moje tvorba a dělala jsem ho docela dlouho, snad se líbí :) Za všechny komentáře i hlasy budu moc ráda.

Vaše LucyElven ❤